Marzi: 1984–1987

Příběhy polské školačky v éře krachujícího socialismu si už získaly značnou popularitu ve Francii i v dalších zemích. Podobnou pozornost by si zasloužily i u nás – ať od pamětníků oné doby či od těch, pro které je to výlet do neznámé vzdálené historie.

(...) Další připomínkou důvěrně známých front na pomeranče, živoření na socialistickém sídláku, smrdutých výtahových šachet, otročení na zahradě, šmeliny a šlendriánu bude pro českého čtenáře právě vydaný komiks Marzi 1984–1987 (...) Vyprávění vyhublého, okatého, zrzavého jedináčka odhaluje typické rodinné vztahy (máma je tlustá a zlá, tatínek je anděl), typické socialistické hospodaření (v regálech je jen ocet a hořčice; přebytky ze zahrady lacino prodáme sousedům z paneláku), typický polský postoj k náboženství (do kostela se musí, pokud si člověk nestihne řádně zaflákat jediné sváteční šaty) i typické dětské pocity (bojím se smrti – a taky se strašně stydím za to, že chodím na velkou). Na každé stránce šest na sebe navazujících obrázků nezvykle naplněných textem; třiatřicet příběhů napsaných s humorem a přesností, ačkoli jsou události z polského betonového města 80. let viděny dětskýma očima. Solidarita, Černobyl, cukr a toaleťák na příděl, otrávený vzduch, masožravé oblečení a vypasené morče. Připomeňme si někdejší domov, sladký domov...

(...) Fantazie je tu méně, dokumentu více. Tenhle komiks je předně autentickou výpovědí o tom, jak to vypadalo na sídlišti ve Stalowé Woli v jižním cípu Polska. Jenomže autorčina zkušenost, kterou přetavila do scénáře, jejž ilustroval její francouzský přítel kreslíř Sylvain Savoia, je exotická nejenom pro obyvatele ze Západu, ale i pro bývalé Čechoslováky. Stalowá Wola byl totiž neúprosný sociální experiment, sídliště postavené na zelené louce kvůli uhelné elektrárně.
Savoiova kresba je jednoduše schematická, používá hlavně šedou a odstíny oranžové, což k atmosféře průmyslové zóny výborně sedí. Místy je nutné dát přednost textu, Sowa toho touží říct víc, než políčka obsáhnou. Ale o vzpomínky, dokument, informaci tu jde především a čtenář přemíru textu nepociťuje jako nedostatek.