Hra pro čtyři ruce

(...) Hra pro čtyři ruce se čte velmi hladce, často dokonce s radostí - Němcův styl netrpí žádnými začátečnickými neduhy. Co je však na celém souboru výjimečné, je jeho vnitřní soudržnost. Podstatu této soudržnosti naznačuje již podtitul knihy - Málem milostné povídky. Námětem všech textů je vztah, který se buď z různých důvodů nerozvinul, nebo se naplnil skrze nějaký zástupný objekt. Druhá situace je pochopitelně dráždivější, a to nejen co do množství významových a symbolických asociací, které otevírá. Všechny povídky jsou vyprávěny z perspektivy muže, který si v hlavě vytvoří bohyni a její obraz pak navěsí na reálnou ženu. Této záměny si je zpravidla vědom, ale objektu jeho zájmu to neubírá na přitažlivosti - v podstatě je to jediná možnost, jak se svému idolu přiblížit.

(...) Všechny povídky zachycují člověka v okamžiku životní změny. V krutém momentě, kdy se dozví o ženině nevěře, nebo ve chvíli, kdy opouští zemi, aby se vydal hledat dávnou lásku do Paříže. Zastihují jej v pohybu. Na dálnici, ve vlaku, při kontemplativním vyhlížení z okýnka autobusu. Němcovy postavy nespojuje čas ani prostor, ale způsob, jakým reflektují samy sebe, jak nás ochotně nechávají nahlédnout do vlastní minulosti, jak nás po malých, ale dobře promyšlených krůčcích seznamují se svou vlastní historií.Promlouvají nesentimentálně, třebaže melancholicky a dojímavě.