V knize povídek Příliš mnoho štěstí popisuje současná kanadská povídkářka a nositelka Nobelovy ceny za literaturu Alice Munroová mnohdy tragické osudy rozmanitých postav. Nadhled a přirozenost vyprávění však tato dramata obklopují atmosférou klidu a diskrétnosti. (...) Od tohoto nadhledu se odvíjí také schopnost Munroové podat těžká, bolestná témata a dramatické situace bez sebemenší stopy patosu. Když si na konci knihy uvědomíme, že jsme četli o vraždě mezi dětmi, sebezmrzačení, loupežném přepadení, úmrtích, agóniích a nenapravitelných rodinných roztržkách, vlastně nás taková bilance překvapí. V popředí je totiž plynutí života, proud času a zvyků, v kterém se výrazné události rozpouštějí a tiše sedimentují. Tato poklidná atmosféra však neznamená, že by povídky nebyly emotivní. Emoce, které vyvolávají, však nejsou vždy jasně pojmenovatelné. (...) Přednosti próz Alice Munroové se ukazují pozvolna, diskrétně. Detailní pozorování a schopnost nebanálně a výmluvně vykreslit každodennost však povídkám dodávají obdivuhodnou schopnost vsakovat se do paměti.