Překladatel románu S elegancí ježka prokázal při práci s textem velkou míru nápaditosti a kreativity: román si i v české verzi zachovává lehkost a vtip, kniha si u nás stejně jako ve Francii získala mnoho příznivců. Co všechno musel Petr Christov dohledat, zachovat a zohlednit? Nastavuje originál překladateli nějaké limity?

(...) Román S elegancí ježka přináší možnost zamyslet se důkladněji nad tím, v jakých sociálních rolích žijeme a že mnohé z nich často dobrovolně naplňujeme tak, abychom se vyhnuli problémům. Román prostřednictvím trojúhelníku postav z různých sociálních prostředí konfrontuje předsudky, s jakými své okolí poměřuje vyšší i nižší třída. Paloma i Renée sžíravě a trefně kritizují nevidoucí a nevědoucí lidi okolo sebe, odsuzují je však přitom do puntíku stejně jako oni je. Roztrpčují se nad tím, že se na ně ostatní dívají skrz prsty předsudků, v určitých momentech si však uvědomují, že ony samotné o ostatních neuvažují jinak. (...) Barberyová však v těchto rolích nachází zkostnatělé, předsudečným uvažováním svázané formy a prostřednictvím odlišných hledisek svých postav odhaluje, jak běžné, ale i jak povrchní je smýšlet ve schématech předsudků.

(...) Muriel Barberyová nezapře, že je profesorkou filozofie. Na to, abyste s nadhledem psali o tom, kterak se kdosi marně pokouší proniknout třeba do filozofie Edmunda Husserla, musíte o Husserlovi vědět víc, než kdy se narodil. Autorka ovšem píše tak lehkým perem, že se i čtenář, který o Husserlovi neví nic, baví. Stejně tak na sebe Barberyová prostřednictvím knihy prozrazuje, že ji fascinuje japonská kultura a že její pochopení japonské tradice významně přesahuje šílenství Euroameričanek, které propadají neuróze, jakmile jim někdo posune lampičku o dva centimetry jinak, než odpovídá pravidlům feng- šuej. Barberyová je zkrátka bytost, kterou stojí za to poznat.

(...) Barberyové se daří román přímo napěchovat myšlenkami, neotřelými postřehy a filozofickými úvahami na nejrůznější témata, a přitom neopustit lehký a svižný tón. Díky tomu není eliminován okruh čtenářů, jenž by z knihy mohl mít požitek, pouze na řady vysokoškoláků. Spisovatelka nepředpokládá, že čtenář bude znát vše, o čem se zmiňuje, a to pro ni podstatné dokáže jemně vypíchnout a ozřejmit. V podstatě se svěřuje s tím, co ji samu okouzluje, a dokáže se pro to nadchnout. Natolik, že to - s nadsázkou řečeno - přímo vzbuzuje chuť minimálně přelouskat (poprvé či poněkolikáté) celou ruskou klasiku či navštívit Japonsko, kde ostatně Barberyová s manželem žije. Svým příběhem se tato profesorka filozofie vysmívá předpojatosti a klade spousty otázek - včetně té, je-li opravdu možné překračovat dané společenské hranice. V jejím podání však pohádka o Popelce zůstává opravdu pouze pohádkou.

Když jsem dnes ráno poslouchala rádio France Inter, tak jsem s údivem zjistila, že nejsem tím, čím jsem si myslela. Až dosud jsem svůj kulturní eklekticismus připisovala na vrub svému přístupu proletářského samouka. Jak jsem naznačila, každou vteřinu svého bytí, kterou jsem nemusela obětovat práci, jsem věnovala četbě, sledování filmů a poslechu hudby.

(...) Zatím poslední román francouzské spisovatelky Muriel Barberyové příjemně překvapil evropskou literární scénu, což potvrzuje velký počet prodaných výtisků i ocenění.