S elegancí ježka

K největším přínosům románu Muriel Barberyové S elegancí ježka patří jeho didaktičnost.

(...) Román S elegancí ježka přináší možnost zamyslet se důkladněji nad tím, v jakých sociálních rolích žijeme a že mnohé z nich často dobrovolně naplňujeme tak, abychom se vyhnuli problémům. Román prostřednictvím trojúhelníku postav z různých sociálních prostředí konfrontuje předsudky, s jakými své okolí poměřuje vyšší i nižší třída. Paloma i Renée sžíravě a trefně kritizují nevidoucí a nevědoucí lidi okolo sebe, odsuzují je však přitom do puntíku stejně jako oni je. Roztrpčují se nad tím, že se na ně ostatní dívají skrz prsty předsudků, v určitých momentech si však uvědomují, že ony samotné o ostatních neuvažují jinak. (...) Barberyová však v těchto rolích nachází zkostnatělé, předsudečným uvažováním svázané formy a prostřednictvím odlišných hledisek svých postav odhaluje, jak běžné, ale i jak povrchní je smýšlet ve schématech předsudků.

(...) Muriel Barberyová nezapře, že je profesorkou filozofie. Na to, abyste s nadhledem psali o tom, kterak se kdosi marně pokouší proniknout třeba do filozofie Edmunda Husserla, musíte o Husserlovi vědět víc, než kdy se narodil. Autorka ovšem píše tak lehkým perem, že se i čtenář, který o Husserlovi neví nic, baví. Stejně tak na sebe Barberyová prostřednictvím knihy prozrazuje, že ji fascinuje japonská kultura a že její pochopení japonské tradice významně přesahuje šílenství Euroameričanek, které propadají neuróze, jakmile jim někdo posune lampičku o dva centimetry jinak, než odpovídá pravidlům feng- šuej. Barberyová je zkrátka bytost, kterou stojí za to poznat.

(...) Barberyové se daří román přímo napěchovat myšlenkami, neotřelými postřehy a filozofickými úvahami na nejrůznější témata, a přitom neopustit lehký a svižný tón. Díky tomu není eliminován okruh čtenářů, jenž by z knihy mohl mít požitek, pouze na řady vysokoškoláků. Spisovatelka nepředpokládá, že čtenář bude znát vše, o čem se zmiňuje, a to pro ni podstatné dokáže jemně vypíchnout a ozřejmit. V podstatě se svěřuje s tím, co ji samu okouzluje, a dokáže se pro to nadchnout. Natolik, že to - s nadsázkou řečeno - přímo vzbuzuje chuť minimálně přelouskat (poprvé či poněkolikáté) celou ruskou klasiku či navštívit Japonsko, kde ostatně Barberyová s manželem žije. Svým příběhem se tato profesorka filozofie vysmívá předpojatosti a klade spousty otázek - včetně té, je-li opravdu možné překračovat dané společenské hranice. V jejím podání však pohádka o Popelce zůstává opravdu pouze pohádkou.

Není mnoho románů, které by v dnešní době přispívaly k pozitivnímu vnímání zcela všedních situací, přinášely okouzlení kvetoucí květinou, milým úsměvem či letním deštíkem, nebály se mluvit ani o lidské bolesti a nacházely v tom všem hluboký smysl bytí.

(...) Zatím poslední román francouzské spisovatelky Muriel Barberyové příjemně překvapil evropskou literární scénu, což potvrzuje velký počet prodaných výtisků i ocenění.