„Pavlov. A jeho slavné pokusy se psy. Jednoduché, vyzkoušené a funguje to na všechny. Teorie podmíněných reflexů.“ To je úryvek jedné z ústředních a aspoň pro mne nejpůsobivějších scén románu...

(...) Všechna tato očekávání - soudě dle nadšené reakce kulturních glosátorů - naplnila v novém tisíciletí až kniha Tomáše Zmeškala Milostný dopis klínovým písmem (Torst). Někdy stačil už fakt, že Zmeškal výtečně, ač nepřímo, popsal osobní propojení odsouzených (a jejich rodin) a soudících v kauzách z padesátých let minulého století; jindy se vyzdvihovalo to, že se autor vyhnul nejjednodušší lineární stavbě vyprávění a zaplétal svůj text i po lehce mystických oklikách náboženských a jiných úvah, jež souvisejí s dějinnou podstatou lidské existence. (...) Svět Milostného dopisu klínovým písmem je chvílemi bizarně magický, s nepopiratelným náboženským přesahem, nejlépe vystižitelným slovem "vytržení"; posléze stroze vyprávěcí, jinde rafinovaně konstruovaný a propočítaný.

Tomáš Zmeškal rodinnou historii, o níž vypráví, představuje téměř demonstrativně, s vědomím, že příběhů o rodinách rozvrácených režimní svévolí známe bezpočet, že jsou zkrátka součástí našeho kolektivního či dějinného vědomí.

Románový debut Tomáše Zmeškala (nar. 1966 v Praze) není rozhodně žádnou rychlokvaškou; podle autorových slov se rodil několik let a ještě déle čekal na publikování. Až nakladatelství Torst dalo Zmeškalovi šanci, a jak dosvědčují dosavadní reakce a především samotná kniha, neprohloupilo.

Součástí Zmeškalovy poetiky totiž je jeho schopnost psát tak, aby svým textem před čtenáře v poklidném tempu kladl otázky a nespěchal s odpověďmi na ně. Jeho vypravování má podobu jakého bludiště, kterým musíte projít, abyste poznali skryté ústřední tajemství, současně se však na cestě za ním potkáváte se spoustou všelijakých odboček a vedlejších uliček.

(...) Čtení jako radostná amatérská archeologie. Stavba románu připomíná svévolně seřazené zlomky z většího slovesného celku, z vnějškově proměnlivého mýtu (mýtu českého národa v druhé polovině 20. století). Ústřední, až intimně povědomý milostný příběh je tu zaznamenáván několika autorskými styly, prokládán košatými ústními vyprávěními a dochovanými písemnými doklady.

(...) Toto vybočení z "normálu" dává Zmeškalově próze mimořádný rozměr. Takovou fabulační odvahu v daném historickém rámci známe snad jen z románů Jáchyma Topola. Záliba v mimořádnosti tu kromě toho není samoúčelná, má konstitutivní charakter a je neobvykle soudržná.

(...) Zmeškal je autorem globalizovaným a čerpá ze zdrojů jiných kultur. Nepředkládá víru a její střed, který by byl hotov, ale naopak teprve staví, z osudů postav vyvozuje a zkouší. A toto hledačství je mi daleko milejší než všechny historicky fundované vyprávěnky, stavící na ustálených výkladech. Je na každém čtenáři, jak se k tomuto mnohdy opravdu ztřeštěnému světu fragmentů postaví, zda jej přijme nebo odmítne. U toho však rozhodně neskončí. Nádavkem bude muset vynaložit veškeré interpretační dovednosti, aby našel, posbíral a složil příběh, jenž je na jednu stranu fascinující svou opravdovostí a na druhou smutný téměř k pláči smutný.

(...) Příběh, který nesleduje chronologickou linku a je prokládán dopisy, disputacemi a skvělými alegorickými vizemi cukráře "Šeherezády" Svobody, je uspořádán tak, že první i poslední kapitola hledí do budoucnosti s nadějí. A přestože víme, že ze světlé budoucnosti se stala tragická minulost, něco z té naděje v nás zůstane.

(...) Přes relativně jednoduchou dějovou linku udrží Zmeškal čtenářskou pozornost. Na rozdíl od ostatních literárních forem hraje u románu kardinální roli čas. (...) Zdatní čtenáři zvládnou přelousknout román za noc, ale tím se ochuzují o šlehačku na pomyslném dortu. Spěchat s románem se nemá. Večer umyjete nádobí, uložíte děti, a zatímco manželka sleduje televizi, román rozečtete. Pokračujete druhý den cestou do práce. V metru, v hospodě, na záchodě, tam všude se dá román číst a čas plyne a vy se opakovaně do románu vracíte a s každým návratem se vám postavy dostávají hloub a hloub pod kůži. Stanou se z nich dobří známí a teď se ukáže, jak dobrý je romanopisec. Nadešla jeho chvíle, aby zacloumal čtenářovými emocemi. Tomáš Zmeškal to zvládl bravurně, alespoň pokud mohu soudit podle sebe. Mne Zmeškal dostal.

(...) Milostný dopis klínovým písmem je dalším z románů zachycujících druhou polovinu 20. století ve střední Evropě. Tuto historickou "skluzavku" však s Tomášem Zmeškalem absolvujeme poněkud odlišně. Neparazituje na velkých dějinách, nezatěžuje román popisy známých historických událostí -v detailu, v příbězích konkrétních lidí vypoví daleko víc. (...) To, co Milostnému dopisu klínovým písmem dominuje, je totiž nejen normálnost, ale také uvolněnost. Autor nepředkládá nic bizarního - bizarní bylo za komunismu přece normální -, ani netlačí na pilu, co se týče efektnosti. Uvolněnost se projevuje i ve skládání románového celku, v jeho přitažlivém plynutí. Přesto próza drží velice dobře pohromadě a následnost kapitol nepřináší kvalitativní propady, natož ztrátu čtenářovy orientace. A to navzdory tomu, že má příběh několik vedlejších - nikoliv slepých - ramen, ta ale románu napomáhají v udržování rovnováhy.

(...) Jako nenasytný chrt, vypuštěný na závodní dráhu, bezuzdně se žene do splétání příběhů, jež by obstály samostatně, vsouvá do děje mýty, sci-fi, grotesku, zdánlivě nepřiměřené prvky a odbočky. Tváří se, že ho nebaví snovat jen silné téma politického vězně z 50. let Josefa, jehož žena Květa se oddá vyšetřovateli, kamarádu ze studentských časů, načež je oba trauma pronásleduje do současnosti. (...) Právě tyto prudké zatáčky, střihy, skoky a místy neohrabaná svévole mě na Zmeškalově uhrančivém stylu zaujaly nejvíc. Přičemž setkání Josefa s dcerou po návratu z lágru považuji za nejsilnější scénu, kterou jsem měl za dlouhá léta v české literatuře před očima. Kradmými změnami durových a mollových tónin se mu navíc podařilo pronikavě vykreslit ovzduší posledních sedmdesáti let života v této zemi.