Vaculíkova (téměř) první kniha a přitom takové skvostné a vyzrálé dílo! Vypravěč, novinář, v němž tušíme samotného Vaculíka, jede za svým bratrem řidičem a cestou skáče v časech i místech. Ale většinou se pohybuje v rodném Valašsku v dětství i době kolektivizace, či v současných (šedesátých) letech. Věty plynou přirozeně a svěže jak potůčky, že člověka baví i popisné pasáže. Valašské nářečí používá Vaculík tak akorát, jako rozinky do vánočky. Vztah k přírodě, kraji, rodině a otci zvlášť se tu navzájem prolínají. "Nechodil do chrámu, měl ale živelnou potřebu prožít velebnost a chór, kde tedy? Budu hledět k našim horám, které nezabíjejí, lesy vítají člověka..." "Kdo nevplyne do ducha kraje, ten mu nedá ani svou myšlenku, nedobude jej a neubrání si ho, jenom vzteky všecko zničí a stejně zdechne hladem". Přirozenost přírody a starých sedláckých pravd kontrastuje s průmyslovou krajinou, městem a životem ve lži a ústupcích komunistickému bludu. "Jen nepatrně jsem se každého dne odchýlil, a jsem o celý život jinde". "To je vlastně celý ten český vynález: zterorizovat se tak demokraticky, až nemáš na koho udělat atentát".
Vaculíkova (téměř) první kniha a přitom takové skvostné a vyzrálé dílo! Vypravěč, novinář, v němž tušíme samotného Vaculíka, jede za svým bratrem řidičem a cestou skáče v časech i místech. Ale většinou se pohybuje v rodném Valašsku v dětství i době kolektivizace, či v současných (šedesátých) letech. Věty plynou přirozeně a svěže jak potůčky, že
... 
Magazín OKO
