Před 100 lety se narodil Ludvík Vaculík

Ludvík Vaculík, prozaik, fejetonista a publicista, se narodil 23. července 1926 v Brumově ve zlínském okrese v rodině tesaře. Obecnou školu a tři ročníky měšťanské školy vychodil v Brumově, čtvrtý ročník ve Valašských Kloboukách. Poté se stal "mladým mužem" Baťovy školy práce, pracoval v Baťových závodech ve Zlíně a ve Zruči nad Sázavou (1941 - 1946) a souběžně studoval dvouletou odbornou obuvnickou školu (1941 - 1943) a obchodní školu pro zahraniční obchod (1944 - 1946). Od roku 1946 studoval v Praze na Vysoké škole politické a sociální obor politicko-novinářský, tedy žurnalistiku. Absolvoval r. 1950. Koncem studií a po absolutoriu byl vychovatelem v učňovském internátu Sdružených bavlnářských závodů v Benešově nad Ploučnicí (1948 - 1950) a Čs. závodů těžkého strojírenství v Praze (1950 - 1951). Po dvouleté vojenské prezenční službě byl zaměstnán jako redaktor v oddělení politické literatury nakladatelství Rudé právo (1953 - 1957) a v zemědělském týdeníku Beseda venkovské rodiny (1957 - 1958). 1958 přešel do Čs. rozhlasu, vysílání pro mládež, kde mj. spoluvytvářel cykly reportážních pořadů a pořadů o problémech dospívající mládeže Mikrofon mladých a Včera mi bylo patnáct. V září 1965 přijal místo v redakci Literárních novin (později Literární listy, Listy), kde se věnoval společensko-politické publicistice a měl značný podíl na vyhrocení jejich kritického charakteru.

Svými články, reportážemi, projevem na sjezdu Svazu spisovatelů v roce 1967 a textem Dva tisíce slov (červen 1968) si získal značnou popularitu.

Byl jedním ze zakládajících členů Charty 77, kteří absolvovali legendární automobilovou honičku s příslušníky Státní bezpečnosti. ("To sú enem jakési embéčka," uklidňoval údajně své spolujezdce Václava Havla a Pavla Landovského.) V 70. letech se výrazně podílel na šíření neoficiální umělecké literatury (Edice Petlice) a jiných svobodomyslných písemností. Pro tuto záslužnou "obrozeneckou" činnost byl neustále sledován Státní bezpečností a často vyšetřován.

(Alena Janková)

....................

To všechno, co by u druhých bylo těžko něčím jiným než sebestředným shlukem nekonzistentních postojů, Vaculík používá jako zručný kasař soustavu paklíčů, díky níž proniká i k těm nejobtížněji dosažitelným obsahům. Ovládne je přitom prostě, s volností a svobodou výrazu, jaká byla dána v moderní české literatuře sotva několika jeho předchůdcům. 

Jiří Peňás. 1996

...............

Například kdysi mi řekl, abych ho navštívil, ale že v předsíni se musím zout a v pokoji nesmím kouřit. Potupné podmínky jsem nepřijal, a že na nich trval, nebyl jsem u něho léta dál než na prahu. Až jednou jsem k němu zas jel a ve výtahu byl pán, který vyhlížel jako přísný tajný. Vystoupili jsme u půdy, a už se to nedalo zarazit: zvonili jsme oba u Luculíka. Když otevřel, ukázalo se, že ten pán je pan profesor Černý, který si myslel, že přísně tajný jsem já. Jeho si Luculík netroufl zouvat, a proto ani mě. A když jsme byli v pokoji, pravil pan profesor – Kde tu máte popelník? No, my tu nekouříme, řekl Luculík. Však já vás taky nenutím, řekl pan profesor a připaloval si jednu od druhé a popel klepal na ozdobné talířky, zatímco Luculík se přihlouple usmíval.

Pavel Kohout, 1979

......................

Byl jsem kdysi, ještě relativně mlád, u ministra kultury Tigrida, když se ve své kanceláři v Kolowratském paláci mezi dvěma doutníčky svěřil se svou myšlenkou na obnovení Státní ceny za literaturu. Přítomná hrstka intelektuálů horlivě kývala. Byl jsem jediný proti, protože mi připadalo, že stát se do literatury nemá míchat. Teď mi připadá, že udělení Státní ceny za literaturu Ludvíku Vaculíkovi je jednou z nemnoha věcí, které si stát momentálně může připsat k dobru. Vaculík totiž, kromě jiného celým svým dílem, přispívá k tomu, že některé příběhy získávají jakési oficiální dovolení k tomu, že mohou být vyprávěny. A tak je přirozeně státní a osobní zároveň.

Když Vaculík mluví o tom, že jde někam pěšky, udělá z toho umění, a mnozí se pak osmělí chodit pěšky i vyprávět o tom.

Jan Šícha, 2008

Má Vaculík i nějaké slabiny? Hlavně snad tu, že nikdy nepřestal být úplně ideologem. Jeho názor na svět neurčuje pozorování a zkušenost, jakkoli je možná přesvědčen o opaku, ale nemilosrdný diktát jeho povahy, který mu zužuje hledí. S Vaculíkovými názory na Ameriku a Američany (třeba) nebude souhlasit skoro nikdo, kdo tam na rozdíl od něj aspoň chvíli pobyl. Je v něm kus pozůstalé optiky Jasné Poljany, jejíž ctihodný obyvatel před sto lety také vynášel soudy o všem, nač byl i nebyl dotázán. Na platnosti věty o tom, že celý svět je ukryt v kapce vody, se tím nic nemění - jak však má pravdu o světě rozpoznat ten, kdo předem ví, co by rád v kapce spatřil?

Slabina druhá - ovšem přiznejme si předem, že mimořádně sporná: Vaculík nenašel ze života východisko (kdo ví, zda nějaké opravdu existuje), dokonce ani v citovém nebo erotickém životě, kde mnozí věří, že by nějaký nouzový východ směrem ke smyslu mohl být. Užasl (a nikdy se z tohoto úžasu zcela nevzpamatoval), když zjistil, že erotika kromě toho, že posílá do světa nové a možná nadějné lidské bytosti, jejich rodičům a zploditelům dává všechno, jenom ne křídla. O Henrym Millerovi, který Vaculíka svým erotickým pokusnictvím trochu připomíná, kdysi napsali: Když muž stárne, zamilovává se spíš než do žen do samotné lásky - té, na jakou si pamatuje.

Také Vaculík o svých láskách mnohokrát psal a také on až dodatečně naznačil, že nejspíš pobýval ve světě chimér. Svět erotiky, pro někoho únik z tíže existence, se mu zobrazil jako okov navíc.

A jeho možná chyba třetí a poslední, která úvahu o něm přenáší z minulosti do současnosti: je vždy nespokojený s dobou, ve které žije. To je samozřejmě legitimní, mravně chvalitebný postoj; znamenal však něco úplně jiného před rokem 1989 a po něm. Za komunistů byl nepřítel jasně definován a spojenci vždy nablízku, byť za normalizace jejich počet dramaticky klesal. Na Vaculíkových textech z doby před listopadem (a snad i krátce po něm) je však vidět, s jakou samozřejmostí čerpal posilu z toho, když se mohl při psaní opřít o jistotu jakéhokoli „my“ - a psát pak jeho jménem. Nic podobného dnes nejde. Každý se zdá sám, a už nic víc. A mnohé nasvědčuje tomu, že Vaculík se s tímto vynuceným odchodem do autorského privátna nikdy úplně nesmířil. Dál by, kdyby to bylo na něm, mluvil radši ke všem, a nikoli z duše do duše.

Pavel Kosatík, 2006