Full Moon 183/184: letní "gastro" dvojčíslo: hudba plus Bourdain, Tucci, Hromas...

Letní dvojčíslo přináší spoustu dalších textů, například rozhovory se jmény jako Smack One, Vlasta, Yard Act, Teige, The Breath, Zapomělsem, Pebble Seven, Leto s Monikou nebo Lajfr; svůj důvod mají profilové texty věnované umělkyni Oklou, britsko-nigerijskému zpěvákovi Obongjayarovi, jazzmance Emmě-Jean Thackray nebo dvojici Cocanha. Dojde na důkladný rozbor nového alba Katarzie nebo reportáž z oblíbené příhraniční akce Donaufestival, rubriku Odjinud obsadil spisovatel a hudebník Jakub Hussar a Song Story tentokrát vypráví příběh slavné písně Graceland Paula Simona. Albem měsíce se stala novinka pražského gangu Vellocet Roll, v dalších recenzích jsou rozebrány čerstvé desky Loraine James, Aldous Harding, Big Brave, Acid Row, Little Simz, Isaiaha Rashada nebo dvojice P/\st, prostor tradičně dostaly recenze nových filmů, televizních seriálů a knih. Rubrika Galerie tentokrát přináší pohled na dvě zahraniční výstavy – mexické fotografky Graciely Iturbide a francouzské filmařské legendy Agnès Varda.

"To je teda trochu moc másla" - Stanley Tucci a jeho kulinářské paměti

Ďábel nosí Pradu, Konkláve, Hunger Games nebo Spotlight. Ale také nadšenecká Žranice, kterou Stanley Tucci spolurežíroval a podílel se i na jejím scénáři, nebo povedená gastro komedie Julie a Julia, kde s velkou elegancí, vášní a náklonností k věci ztvárnil podporujícího manžela ikony amerických televizních kulinářských shows Julie Child. Všechny zmíněné přednosti americký herec, režisér a gurmán bezezbytku využil nejen v úspěšném televizním dokumentárním seriálu Stanley Tucci a všechny chutě Itálie, který je k dispozici na iVysílání ČT, na jehož popularitu navázaly aktuální dvě řady podobného konceptu v produkci National Geographic nazvaného Tucci v Itálii, ale také v memoárech Taste, které nedávno vyšly česky. Z kategorie gastro lásky. Umění jíst a milovat.

„Kvůli mámině kuchařskému umění pro mě jako dítě bylo vždycky trochu náročné jíst u sousedů. Jejich jídla byla méně výrazná nebo zkrátka ne příliš dobrá. Zato moji kamarádi vždycky moc rádi trávili čas u našeho stolu,“ odhaluje ze začátku Tucci původ své vášně k jídlu, životu a smyslu vesmíru vůbec.

Genová nadílka je jasná věc, jak se k ní zachováme, další. Tucci dispozice, které mu jeho původ nadělil, využil bezezbytku. „Neokouzlovalo je jen jídlo, ale také vášeň, s jakou se připravovalo a servírovalo, a radost, s níž jsme ho jedli,“ pokračuje citace z úvodní kapitoly, která nastoluje osvětlení autorova světonázoru i půdorys, který může publikum jeho memoárů očekávat. Historky z hereckých kamiónů, večírků a natáčení se nekonají, tady jde o vážné věci: jídlo, život, rodinu. Na pořadí nezáleží, respektive všechny jsou v jedné rovině.

Italské drama?

„Tohle je taková moje malá posedlost. Ať už jde o herce, šéfkuchaře nebo kohokoliv jiného, vždycky poznám, když někdo ve skutečnosti něco doopravdy neochutnává. A nemusíte se ani moc snažit, abyste si všimli, jak často se to děje v té přemíře kuchařských pořadů, které dnes zaplavují televizi,“ říká v knize Tucci a všichni, kdo někdy zahlédli sotva úryvek kteréhokoli z dílů dokumentární série, v níž odhaluje více či méně skryté krásy Itálie, absolutně nemohou pochybovat o tom, že jejich protagonista je z úplně jiného vrhu. Ať už testuje zeleninu na farmě, dobroty v lahůdkářstvích či restauracích nebo sklenici vína v náhodném bistru, jeho výraz obratem zachvátí emoce, často nadšení a vždy skutečně hluboký zájem o věc. Italské drama? Možná, každopádně zcela přirozená součást hry.

S jeho knižními vzpomínkami se to má podobně, nijak své emoce nekrotí, spíš naopak. I díky úderným sugestivním větám ze stránek knihy sálají chutě, vůně i zážitky; četba s prázdným žaludkem se nedoporučuje.

Pomáhá i struktura knihy, která snadno připomene vzrušenou rodinnou debatu postrádající logiku – Tucci často začne někoho představovat, aby se během několika řádků posunul o několik dekád dále či zprostředkoval slovo od slova debatu s jedním ze svých pěti dětí, a následně zakončil celou kapitolu receptem, tak poutavě a podrobně popsaným, až se u něho jeden přistihne, že ve chvíli, když dočetl jeho přípravu, kurýr se všemi potřebnými ingrediencemi zvoní u dveří. Vášeň a zaujetí, které na představení oblíbených jídlech Tucci aplikuje, jsou skutečně nakažlivé. Zároveň ovšem přes roztěkanou mysl a flirtující pozornost dokáže velmi umně popsat téměř celou svou rodinu, první i druhou manželku i běžné domácí situace, s jejichž ekvivalenty máme všichni zkušenosti vlastní. Ať už jde o vánoční svátky v rodinném kruhu nebo běžnou snídani z dob lockdownu, podobností a schémat najde každý spoustu.

V náhledu do rodinného chodu Tucciových nechybí detailní seznam svačin, které mu maminka balila do školy, ani týdenní domácí menu, často podléhající rodinné finanční situaci.

Každý, kdo od podobných publikací očekává pouze špičkovou gastronomii postavenou na nesehnatelných surovinách a komplikovaných pokrmech, bude mile překvapen. Nechybí tradiční domácí jídla jako pasta con aglio e olie nebo míchaná vejce s rajčaty, podobně jako návod na (prý) vyhlášené ragú Tucci i tradiční rodinnou tomatovou omáčku. Recepty se v knize vynořují náhle a nepředvídatelně, uprostřed kapitol i na jejich konci, nakonec jich publikace nabídne několik desítek, aniž by byly jakkoli akcentovány v obsahu. To může vypadat jako praktický nedostatek, ovšem nakonec to působí zcela záměrně. Cílem nebyla kuchařka, kterých ostatně herec napsal hned několik, ale zdůraznění zásadní úlohy jídla v jeho životě, nastavení a charakteru.

Zpátky k Julii!!!

Rolí Paula Childa ve snímku Julie a Julia si Tucci připravil nejen jednu z nejzajímavějších položek ve vlastním hereckém katalogu, ale také návrat do dětství. Julii Child věnuje samostatnou kapitolu, její kulinářskou televizní show totiž sledoval v dětství spolu se svou maminkou, což popisuje: „Když připravovala třeba palačinky nebo suflé, máma její postup nahlas komentovala. Zaznívaly poznámky jako: ‚Hm, tak takhle se to dělá. ‘nebo ‚To je teda trochu moc másla‘ či ‚Není úžasná?!‘, zatímco navlhčenými prsty kropila bavlněnou košili rozprostřenou na žehlícím prkně.“ Jako bychom v obýváku Tucciových seděli sami, nemusí jít nutně o Julii Child, místo její ikonické figury zkusme aplikovat celebrity lokální. Komentáře se nemění, pouze okolnosti.

Tucci zmiňuje také Keitha Floyda, anglického kuchaře, restauratéra a „gastronauta“, který moderoval kuchařské pořady pro BBC a dokázal umně propojit vášeň pro gastronomii a cestování. Letmo se dostane i na samotného Bourdaina, je zřejmé, že sledování všech zmíněných pořadů se na jeho vlastních dílech projevilo výrazně, přestože se – zatím – věnuje pouze Itálii, kam ho vedou rodinné kořeny. V knize ovšem nechybí vhled do kuchyně britské, Tucci už nějakou domu žije v Londýně se svou druhou manželkou, literární agentkou Felicity Blunt, sestrou známé herečky Emily Blunt. Spřízněné gastro duše se potkaly při natáčení snímku Ďábel nosí Pradu. Samozřejmostí jsou podrobné popisy oblíbených restaurací, k nimž má Tucci velice blízký vztah nejen coby nadšený gurmán, ale i proto, že ve svých začátcích v mnohých z nich v New Yorku pracoval. Povinné michelinské hvězdy mají zavřeno, naopak hned na několika místech předražené posh podniky kritizuje a preferuje malá bistra nebo útulné rodinné restaurace.

V rámci popisu zážitků v jedné z nich přichází i výjimečná zmínka autorových hereckých kolegyň a kolegů, a to slovutného Marcella Mastroianniho, který ho při jednom společném natáčení pozval do svého oblíbeného podniku: „Svou roztřesenou, nikotinem zabarvenou rukou mi na utržený kousek papíru napsal název restaurace, myslím, že jsem se mu vděčně uklonil jako gejša“. Nepostradatelný je i zážitek z propagačního turné ke snímku Julie a Julia: Tucci se společně s představitelkou Julie Child a hlavní hvězdou snímku Meryl Streep a dalšími členy týmu zastavil v malé restauraci v Normandii cestou z filmového festivalu v Deauville a – přes veškeré zkušenosti, které při natáčení snímku s francouzskou kuchyní nabrali – si objednali tajuplnou specialitu podniku, klobásu andouillette, kterou nikdo z nichdosud neochutnal. Rustikální chuť i podoba (cudné zmínky o „koňském penisu“ berme jako folklór) společnosti mírně řečeno nesedla.

Nenasytové

Bujarý a nadšený tón knihy dostane temný odstín v poslední části, kdy Tucci popisuje boj se zhoubným rakovinovým nádorem jazyka. Necelou dekádu před tím podlehla rakovině přes veškerou péči jeho první žena Kate, jemu samotnému operaci vzhledem k velikosti nádoru nedoporučili a brutální léčebná kúra, kterou absolvoval, byla jedinou variantou.

Nesla s sebou ale fatální možnost ztráty čichu i chuti. Nakonec vše dopadlo dobře, knihu Tucci dopisoval vyléčený, přesto z jeho vyprávění dodnes mrazí. O to raději pak člověk zalistuje o pár desítek stránek zpět a nasává recepty na tucciovskou vánoční specialitu timpano – ústřední roli hraje ve zmíněném snímku Žranice –, podivuhodný parmezánový vývar nebo znovu extrémně jednoduché spaghetti con zucchine alla Nerano, o jejichž chuti se vám bude zdát.

„Zvláštní je, že někteří z nich se v poslední době zastavují v čase kolem večeře. Pro ně je to jen o jídle. Nenasytové.“ Závěrečná slova knihy jsou dojemnou poctou všem, kteří Tuccimu během nemoci pomáhali, a také nejlepší ukázkou jemně jízlivého humoru, kterým celou knihu pečlivě prošpikoval. Je zcela zřetelné, že zmíněné návštěvy naopak vítá, nabízejí totiž další příležitosti aplikovat kulinářskou magii i společenskou interakci, které mohou nabídnout odpověď na základní otázku vesmíru, života a vůbec. Podobně jako Julia Child naučila své publikum nebát se másla, tak by Stanley Tucci mohl ukázat, že smysl života najdeme přesně v momentě, kdy na dozlatova opečené stroužky česneku nalijeme domácí rajčatovou omáčku.

Michal Pařízek, vyšlo ve Full Moonu #183-184