Tisíce slov...a už žádná další, zemřel Ludvík Vaculík

/ Tomáš Weiss
Když jsem zhruba před 14 dny upozorňoval na OKU na novou Vaculíkovu knihu, věděl jsem, že prodělal infarkt a že se mu devadesátka začala nepříjemně připomínat. Nakonec zemřel jeden z nejangažovanějších poválečných spisovatelů (KSČ, kritické vystoupení na Sjezdu spisovatelů 1967, 2000 slov, Charta 77, samizdat Edice Petlice, Poslední slovo Lidových novin) právě v době konání prvního novodobého spisovatelského sjezdu.
Když jsem zhruba před 14 dny upozorňoval na OKU na novou Vaculíkovu knihu, věděl jsem, že prodělal infarkt a že se mu devadesátka začala nepříjemně připomínat. Nakonec zemřel jeden z nejangažovanějších poválečných spisovatelů (KSČ, kritické vystoupení na Sjezdu spisovatelů 1967, 2000 slov, Charta 77, samizdat Edice Petlice, Poslední slovo Lidových novin) právě v době konání prvního novodobého spisovatelského sjezdu.
 
A tohle napsal Ludvík Vaculík k právě vydané další sbírce jeho textů Další tisíce:
 
"Kdysi jeden častý pisatel článků, úvah a výzev se zřekl povýšené pozice apelů a prohlášení a nazval svůj nový projev k veřejnosti Dva tisíce slov. Naschvál, aby to prostě byla jen slova, jejichž smysl každý ať si najde po svém. To působilo na tom jarmarku velkých projevů jako trhák. A potom už svá další slova ani nepočítal. Skoro přestal vědět, o čem jsou. Měl ale pečlivého vydavatele, jenž nikdy neztratil přehled, o čem jeho autor píše. Pro své čtenáře sestavuje nakladatel Atlantis pořád platný přehled o jeho činech, přičemž ovšem nemůže předvídat všecky následky. Někdy je to něco, někdy skoro nic...."
 
a ještě ukázka z typické vaculíkovštiny:
 
Je to neštěstí mít organizaci a úřady na ochranu zdraví, přírody a stavebních památek, místo toho aby všude byli lidé, v jejichž každém rozhodování by úvaha o celku světa byla už zahrnuta. V roztržené odpovědnosti vždycky vyhrají lidé, jejichž myšlení je zkřiveno obchodem a ziskem, opičením a módou, prestižním pudem a strachem o místo... Takoví třeba i přijmou pěkný zákon, ale budou z něho pak ukrajovat, kde to půjde. Rozhrňte dneska zeleň některé tzv. chráněné krajinné oblasti či národního parku: co v ní najdete jak slimáky v trávě? Papaláše a lampasáky, kteří tu okolní zkázu organizují. Slyším-li slovo - já tu asociaci risknu - slyším-li slovo ochrana přírody, vrhám se do křoví a lámu si klacek!


Vedl jsem své přátele na brumovský hrad. Vyjda ze zatáčky nad pivovarem, ostal jsem jak praštěný: podél rybníků železných parkový plot. Nemohl jsem to hned ani přijmout do zraku. Hráze rybníků vždy tu byly přicloněny lesem, ale i jistou tabulkou: každý věděl, že z té vody pivovar vaří, přečetl si, že vstup na hráze je zakázán, vstoupil na hráz..., ale smysl zákazu skoro každý cítil: nemočil do vody, nekoupal se v ní, nepustil do ní krávy. Bylo to jedno z nejlepších míst Brumova, cíl svátečních špacírů, kousek dávnější panské romantiky, jejímuž kouzlu byl vystaven rolník vedoucí tudy kravský potah i jeho žena pádící za ním s hráběmi a uzlem jídla sušit seno na Hlaváči. Dověděl jsem se, že tu byl nařízen dokonce třímetrový plot, se špicemi ven zahnutými a ostnatým drátem navrchu, ale národní výbor to usmlouval takto. A důvody plotu? Aby tam někdo například nehodil zdechlinu, aby si tu
traktoriské například nemyli stroje... Teda lidé nejnižšího druhu, jací jsou tu snad tři - nebo třicet? -, právě zřídili pro tři tisíce ostatních další plot.

Být tak pánem na Brumově! Dal bych to zařídit spravedlivěji i laciněji! Dal bych takové lidi přivléct na hrad a vysázet jim pětadvacet ran holí. Je to zastaralé? Tak bych si tu, ano já bych si tu zřídil takový výzkumák: přiváděli by mi sem takové lidi z celého bývalého brumovského dominia a já bych zkoumal, kolik ran holí pomáhá.

(ukázka z fejetonu Čí je svět?, publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 4, číslo 6, červen 1984.)

Další články

Představa, že punk znamená sedět v hospodě, mluvit sprostě a zdvihat při každý příležitosti prostředníček, je vlastně neuvěřitelně maloměšťácká a mainstreamová. V názvu knihy Nuselskej punk má asi ono "punk" nejspíš znamenat, že nás čekají texty, ve kterých se s tím autor moc nepáře. To je, do jisté míry, pravda, a některé situace, popsané scum jazykem, mají svoje kouzlo. Třeba tahle, která pochází z autorova webu a popisuje prezidentovo vrávorání u korunovačních klenotů.
Ukázky

Takhle píše ten Zelenej Škraloup

Představa, že punk znamená sedět v hospodě, mluvit sprostě a zdvihat při každý příležitosti prostředníček, je vlastně neuvěřitelně maloměšťácká a mainstreamová. V názvu knihy Nuselskej punk má asi ono "punk" nejspíš znamenat, že nás čekají texty, ve kterých se s tím autor moc nepáře. To je, do jisté míry, pravda, a některé situace, popsané scum jazykem, mají svoje kouzlo. Třeba tahle, která pochází z autorova webu a popisuje prezidentovo vrávorání u korunovačních klenotů.
 | Green Scum
Spisovatelka Iva Pekárková je známá jak svými knihami Péra a perutě, Dej mi ty prachy nebo Šest miliard Amerik, ale také tím, že v roce 1983 emigrovala do Ameriky, kde dělala barmanku a taxikářku, v roce 1997 se vrátila domů, ale od roku 2005 zase žije v Londýně. A pár jejích knih pochází právě z tohoto giga-multi-kulti města. Včetně té poslední, Postřehy z Londonistánu, kam autorka sebrala texty ze svého blogu.
Ukázky

Iva Pekárková informuje o Londonistánu

Spisovatelka Iva Pekárková je známá jak svými knihami Péra a perutě, Dej mi ty prachy nebo Šest miliard Amerik, ale také tím, že v roce 1983 emigrovala do Ameriky, kde dělala barmanku a taxikářku, v roce 1997 se vrátila domů, ale od roku 2005 zase žije v Londýně. A pár jejích knih pochází právě z tohoto giga-multi-kulti města. Včetně té poslední, Postřehy z Londonistánu, kam autorka sebrala texty ze svého blogu.
 | Iva Pekárková
Představte si knihu Stoner od Johna Williamse asi takhle: člověk vyjde z bodu nula...a začne poznávat svět, realizovat svoje touhy, ztrácet svoje jistoty, zažívat lásku v kráse a krutosti...a tak nějak nenápadně se vrátí do bodu nula....jen chtě nechtě o spirálu výš. Z vyprávění, které dostalo třeba Juliana Barnese, je cítit trochu Škola Malého stromu a dejme tomu místy i Siddhártha. Tuhle knihu si prostě čtenáři najdou a oblíbí. Ani si nevšimnou, že byla napsána už před padesáti lety.
Ukázky

Stonerova neromanticky dojemná pouť životem

Představte si knihu Stoner od Johna Williamse asi takhle: člověk vyjde z bodu nula...a začne poznávat svět, realizovat svoje touhy, ztrácet svoje jistoty, zažívat lásku v kráse a krutosti...a tak nějak nenápadně se vrátí do bodu nula....jen chtě nechtě o spirálu výš. Z vyprávění, které dostalo třeba Juliana Barnese, je cítit trochu Škola Malého stromu a dejme tomu místy i Siddhártha. Tuhle knihu si prostě čtenáři najdou a oblíbí. Ani si nevšimnou, že byla napsána už před padesáti lety.