Iva Pekárková informuje o Londonistánu

/ Iva Pekárková

Spisovatelka Iva Pekárková je známá jak svými knihami Péra a perutě, Dej mi ty prachy nebo Šest miliard Amerik, ale také tím, že v roce 1983 emigrovala do Ameriky, kde dělala barmanku a taxikářku, v roce 1997 se vrátila domů, ale od roku 2005 zase žije v Londýně. A pár jejích knih pochází právě z tohoto giga-multi-kulti města. Včetně té poslední, Postřehy z Londonistánu, kam autorka sebrala texty ze svého blogu.
Spisovatelka Iva Pekárková je známá jak svými knihami Péra a perutě, Dej mi ty prachy nebo Šest miliard Amerik, ale také tím, že v roce 1983 emigrovala do Ameriky, kde dělala barmanku a taxikářku, v roce 1997 se vrátila domů, ale od roku 2005 zase žije v Londýně. A pár jejích knih pochází právě z tohoto giga-multi-kulti města. Včetně té poslední, Postřehy z Londonistánu, kam autorka sebrala texty ze svého blogu.

ukázka z rozsáhlejšího blog textu, pojmenovaného Bible, Korán, násilí a videohry:

Když jsem se šla ptát "našich" muslimů do halal shopu, co soudí o násilnických verších v Koránu, zničehonic zapomněli anglicky. Až na třetí pokus se jeden osmělil a pokoušel se mi vysvětlit, že oni Korán takhle nečtou. Je to návod k životu, ne k zabíjení. Oni mají rádi všechny lidi a nedělají rozdíly.

"Ty jsi křesťanka?" zeptal se.

Zalhala jsem, že ano. "Tak vidíš. Křesťané, ti taky věří v jediného Boha, jenom ho jinak uctívají. S tím problém nemáme."

"A když je někdo... ateista?"

Chvíli trvalo, než pochopil, co říkám – jako by koncept světa bez Boha byl pro něj nepředstavitelný.

Pak řekl: "No, s lidmi bez Boha bychom se neměli ženit..."

"A po ulicích chodit smějí?"

"No samozřejmě, co by nesměli? To není žádný problém. Pro mě je hlavní, abych Boha uctíval já sám."

Naši řezníci z halal shopu jsou zřejmě tolerantní a umírnění.

(Jak jsem se dočetla na americkém proti-islámském webu, "drtivá většina světových muslimů se osobně rozhodla Korán tak interpretovat". Je to ovšem jen jejich rozhodnutí – a jiní muslimové se mohou rozhodnout Korán interpretovat docela jinak.)

Potkávám v Londýně spoustu mladých kluků – a ti nemají v těle jedinou tolerantní a umírněnou molekulu. Mají v sobě vztek. A touhu rozbíjet, zabíjet, ničit. Proč jsou takoví, to se neodvážím odhadnout – že by za to mohla příliš tolerantní společnost, život v nadbytku a rodiče, kteří je nedovedli vychovat k zodpovědnosti? Náboženství v tom prsty nejspíš nemá – někteří z nich pocházejí z umírněných muslimských, jiní z křesťanských rodin, jiní jsou bílí Angličané a vyrůstali v ateistickém prostředí. Ať jsou černí, bílí nebo našedlí, všichni mají dvě věci společné: přesvědčení, že svět na ně totálně sere, a touhu se světu pomstít, jak to jde. A vlastně ještě třetí věc: návyk na počítačové hry. Od svých deseti do patnácti let stříleli na netu z mašinkvérů, tříštili hlavy nepřátel na rudé vlnovky, anihilovali mimozemšťany či drogové dealery ze znepřátelených gangů – a občas u toho i zařvali. Takový přehmat se ovšem brzo napravil: jen málokterá počítačová hra vás dnes vykopne zpátky na Level 1, když na Levelu 57 nestačíte utéct před žravou amébou.

Videohry a počítačové hry, ani ty nejbrutálnější, prý nejsou vůbec špatné, argumentuje mnoho sociologů: je přece lepší, když mladý kluk s touhou po dobrodružství virtuálně zmasakruje půlku vesmíru, než kdyby ve skutečném životě rozbil jedinému člověku nos. Prudký pokles kriminality v amerických městech v polovině 90. let někteří sociologové připisují právě vzniku videoher. (A někteří dočista jiným věcem.)

Fakt je, že tihle londýnští kluci (vozila jsem jich v taxíku dost a dost) občas jako by ztratili schopnost rozlišit mezi realitou virtuální a tou, co je kolem nás, tou, ve které, kdy umřete, nestačí zmáčknout RESET. Dělí svět na kumpány a nepřátele a nevědí o ničem nic.

Právě takové týpky se před časem shromáždily kolem nechvalně proslulé mešity ve Finsbury Parku, plné veteránů války v Alžírsku. Pokud se dá věřit zpravodajským službám, jeden čas se tam dokonce učili zacházet s útočnými zbraněmi. Pak britská protiteroristická policie mešitu ve Finsbury Parku vyčistila a chlapečkové z řad rádobymuslimů to mají o chlup těžší. Občas se ochomýtají kolem Brixtonské mešity a možná i pár dalších, ale mulláhové si na ně dávají pozor i tam. V mešitách z nich dnes sotva udělají teroristy. Jenže se kolem mešit ochomýtá i spousta skutečně zlých, možná i duševně nemocných živlů, které si tyhle chlapečky dovedou omotat kolem prstu. Tím, že jim slibují dobrodružství, násilí, krveprolití. Většinu kazatelů nenávisti má dnes britská protiteroristická policie pod kontrolou, jak se zdá, začínají v tom být fakt dobří. Ale objevují se další – a učí se být opatrní. Mladé kluky, kteří si myslí, že nemají budoucnost, dovedou nadchnout jakýmsi charismatem umíchaným z nenávisti a pár násilnických citátů z Koránu (které v něm snadno najdou). Takových mladých kluků jsou v Londýně stovky a tisíce. Jsou nevzdělaní, hloupí, dezorientovaní a navíc si myslí, že nemají co ztratit – dokonalá výbušná směs. Není se čemu divit, že z nich bezvěrci mají strach. Mají z nich strach i pravověrní.

Několik muslimů se mi svěřovalo, že vážně, ale vážně nechápou, co tyhle  mladíčky k islámu tak táhne. Islám je celý o poslušnosti, dodržování pravidel, střídmém životě a péči o rodinu. Když tyhle týpky vyřknou pověstné Lá iláha illálláhi wa Muhammadun rasúlulláhi, stanou se muslimy a není možné se jich zbavit. V islámu neexistuje exkomunikace. A tak v Londýně mladí "muslimové" přepadají obchody, utíkají bez placení taxikářům, perou se na nože. V Brixtonské věznici se, podle zpráv, přes dvě třetiny mladých černošských provinilců prohlašuje za muslimy. Ortodoxnější muslimové jsou z toho zoufalí. Přistěhovalci z muslimských zemí, konkrétně "naši" řezníci v halal shopu a mí bývalí taxikářští kolegové, mi mockrát říkali, že by takovíhle hlupáci v jejich zemi brzo špatně dopadli... nebo se přidali k Talibáncům a normální chlapi by s nimi válčili. V Londýně takové možnosti nejsou.

Co s tím?

Netuším. Jen mám dojem, že čím horší a "násilničtější" pověst islám bude mít, tím víc pitomých, potenciálně násilnických blbečků se stane muslimy. (A takoví potenciálně násilničtí blbečkové se najdou na celém světě v hojném počtu.) A k násilnické pověsti islámu hojnou měrou přispívají nejen muslimští teroristé nebo duševně narušení bojovníci Islámského státu. Přispívají k ní i snaživí islamofobové a taky média, nepřesně a jednostranně informující veřejnost, která je dnes tak zmatená, že se nevyzná vůbec v ničem. Myslím, že ti nejhlasitější bojovníci proti islámu islámský terorismus značně podporují – možná ne přímo, ale nepřímo: tím, že pomáhají rozšířit základnu všehoschopných zoufalců, potenciálních teroristů.

Už skončím. Jen chci ještě uvést větu, kterou jsem našla na americkém proti-islámském webu, ze kterého jsem tu už citovala: "Nesuďte muslimy podle Koránu ani Korán podle muslimů."

Howgh.

Další články

Rozhovor spisovatele Jana Nováka s občanským aktivistou Johnem Bokem (1945) Život mimo kategorie sviští jako rozkmitaná rákoska. Zpovídaný si už desetiletí pěstuje umění přímé a hlasité reakce. I proto bývá postrachem všech "korektních" setkání a diskuzí. Občansky řečeno - máme se mi nevýrazní od Vostrýho Johna co učit.
Ukázky

Na slovíčko s Vostrým Johnem

Rozhovor spisovatele Jana Nováka s občanským aktivistou Johnem Bokem (1945) Život mimo kategorie sviští jako rozkmitaná rákoska. Zpovídaný si už desetiletí pěstuje umění přímé a hlasité reakce. I proto bývá postrachem všech "korektních" setkání a diskuzí. Občansky řečeno - máme se mi nevýrazní od Vostrýho Johna co učit.
 | Jan Novák, John Bok
A má na co v knize Příliš pozdě umřít mladý vzpomínat - svobodná hudební scéna v okolí Plastic People a undergroundu, skupina Garáž, pražský legendární klub Radost FX...
"Tato kniha vzpomínek je nejen z doby undergroundu, ale je jím vlastně celá ovlivněná, neboť základní myšlenka osobní svobody a lásky k hudbě jí celou provází. Vzpomíná se v ní chronologicky, včetně fotografií. Dospívání, normalizace, hudební svět  undergroundu i po něm, okamžik změn a život po nich."
Ukázky

Takhle si to pamatuje Ivo Pospíšil...

A má na co v knize Příliš pozdě umřít mladý vzpomínat - svobodná hudební scéna v okolí Plastic People a undergroundu, skupina Garáž, pražský legendární klub Radost FX... "Tato kniha vzpomínek je nejen z doby undergroundu, ale je jím vlastně celá ovlivněná, neboť základní myšlenka osobní svobody a lásky k hudbě jí celou provází. Vzpomíná se v ní chronologicky, včetně fotografií. Dospívání, normalizace, hudební svět undergroundu i po něm, okamžik změn a život po nich."
 | Tomáš Weiss
"Krajinu či pohled na silnici si člověk může pověsit v bytě, ale mé fotografie jsou často tak osobní, že by se to ani nehodilo. Jsou výsečí, a proto je považuji za jakousi vizuální literaturu. Jsou-li uspořádány v knížce, tak si v ní listuji podle toho, jakou mám náladu, a k různým snímkům se mohu vrátit." Tak je to i v zatím poslední knížce Dany Kyndrové Rusové. Přinášíme vám její úvod, který napsal Jefim Fištejn.
Ukázky

Kyndrové oko

"Krajinu či pohled na silnici si člověk může pověsit v bytě, ale mé fotografie jsou často tak osobní, že by se to ani nehodilo. Jsou výsečí, a proto je považuji za jakousi vizuální literaturu. Jsou-li uspořádány v knížce, tak si v ní listuji podle toho, jakou mám náladu, a k různým snímkům se mohu vrátit." Tak je to i v zatím poslední knížce Dany Kyndrové Rusové. Přinášíme vám její úvod, který napsal Jefim Fištejn.