(...) O básně, v nichž Abrutyte volným veršem, radostně a psychedelicky zpívá, potírajíc dokonce i větnou syntax. Její básně působí navzdory řečenému soustředěně, jako by byly psány s maximálně hravou roztržitostí a zároveň v hlubokém pohroužení. Právě ono napětí mezi zamlžeností a přímým pojmenováním, mezi prudkou ironií a (cynickou) sebelítostí je to, co z Nerinžiných veršů vytváří obnaženě "punkerské" obrazy. (...) Podstatná je ale pro Nerinžinu poezii i absence prvoplánových experimentů. Její básně prýští z existencialismu. Jsou plné nemilosrdné milostnosti, sebeokouzlenosti, autoerotiky, prudkých vášní, lhostejnosti a osobní odosobněnosti. Neringa patologickým rozkladem jazyka nadto reflektuje a posvěcuje všednost svých prožitků. Ty se pak, intuitivně destruktivním intelektualismem zvelebeny, jeví jako velký permanentní svátek. A svátek je prazákladem této uhrančivě nelyrické poezie.