(...) Kratochvilovo herecké podobenství o podstatném pohybu života se v závěru didakticky a hodnotově štěpí. Autor cítí potřebu odlišit bytostné proměny člověka, který drží pohromadě silou paměti, od totalitní schizofrenie, jež naopak paměť záměrně likviduje a žádá ztotožnění s ideologií; a také od "pantomimické psychózy" normalizace, kdy lidé na veřejnosti nasazovali masku loajálního herce, aby si doma mohli vychutnat pocit "svobodného" vyjádření. (...) Kratochvilův Herec má ale širší záběr. Je to preludium o autentické a neautentické existenci, které si můžeme přehrávat i v době, kdy hrajeme v maskách, o nichž ani nevíme.

(...)Není v současné české próze román, který by na sebe nabral takové ideové závaží a vpletl ho do tak složité struktury vyprávění. V samotné stavbě, tedy v tom, jak jsou jednotlivé komponenty, pilíře, nosníky i samy základy propojeny a vyváženy, jsou však trhliny a disproporce.