Netopýr

Přestože jsem byl za život pouze dvakráte v Dánsku, mám pocit, že díky severským detektivkám znám sever Evropy (včetně Skandinávie) jako své boty. Proto je celkem úleva, že nás nový a zároveň nejstarší příběh komisaře Holeho zavede do daleké a horké Austrálie…


Netopýr (v originále Flaggermusmannen) není jen prvním příběhem tohoto detektiva, ale také vůbec první publikovanou knihou Jo Nesbøa, díky níž se okamžitě dostal do povědomí široké masy milovníků detektivek a thrillerů. Ovšem v Čechách poprvé nevychází. A protože jsem chtěl být ve své recenzi poctivý, sehnal jsem si i tento překlad. Ne, nečetl jsem obě verze, jen jsem srovnával vybrané pasáže, které mě zaujaly. Zatímco překlad Marka Pavky je poplatný tomu, že vychází z německé verze a je tedy germánsky hranatý, překlad Kateřiny Krištůfkové je naopak zaoblený a plyne a bublá bez větších potíží korytem příběhu…
S norským kriminalistou Harrym Holem jsem měl tu čest se již jednou setkat, ale setkání to bylo nepříliš povedené. Ani si již nepamatuji titul - ale pamatuji si, že jsem knihu po několika stránkách znechuceně zavřel a následná vlna úspěchů knih Jo Nesbøa v našem českém oudolíčku mě ponechávala chladným.
Nevím, jak se k australskému tématu Jo Nesbø dostal - zda tak, že trávil svá studentské léta surfováním u australských břehů, nebo zda pracoval jako Karel May a vše si vycucal z palce (tedy internetu), ale je nutno říci, že norská verze "Klokanova", je útulně bordelářská, příjemně vyhřátá, plná potrhlých individuí, z nichž tu a tam lezou moudra a že veškeré zlo tu má tak nějak folklorní příchuť. Tou ostatně zavání i motiv všech vražd. Celé se to čte v příjemném tempu, a aboriginské vsuvky dodávají příběhu podmanivě mystický podtext. Kdesi v hlavě vám při čtení drnčí didgeridoo, v kuchyni šramotí termiti a v temných koutech číhá zlý had Baburr či ještě hůře - netopýří muž… Jo Nesbø dokáže být ironický, umí vypointovat drobné situace, u kterých se chutí zasmějete, umí vás napnout a umí vám vlézt do hlavy a štrachat se ve vašich emocích. Ovšem občas jeho snaha přiblížit vám cizí a exotickou zemi získá příchuť nechtěného chytrolínství, ale není to nic nepřekonatelného.


Tohle ovšem platí v době, kdy je Harry natolik svatý, že nepije. S první skleničkou přichází pro mě nezajímavé a naprosto kontraproduktivní pasáže. Nevím, proč má spisovatel tendenci se v těchto stavech takhle nípat, proč je natahuje jako vyvanulou žvejkačku, proč svého hrdinu nutí dělat tak divně protivné věci. Nevím, možná je to realisticky drsné, snad drsně symbolické, nebo symbolicky freudovské - nevím, a tyto pasáže jsem přečet se sebezapřením. Pokud je Harry Hole takovým v těch dalších dílech - a mám pocit, že v dosti recenzích jsem se setkal s tím, že právě tato vlastnost je vyzdvihována jako ta charakterizující a jako právě ta "in“, tak nevím, zda mám další díly chuť číst. Na druhou stranu to, že spisovatel dokáže být ke svým postavám nemilosrdný, že ty, které jste si během krátkého času oblíbili vám rozčtvrtí, utopí či oběsí naopak knize dodává nečekanou šťávu…. Aha, a jak to vlastně s tím Freudem mám asi já… :-)


Takže to shrňme - fanoušky kniha jistě potěší, neználky mého typu může přinutit se pokusit číst příběhy další. Až na drobné výhrady je to napínavé a drápky to do mozku zatne. Pokud si budete knihu náhodou zrovna číst cestou k protinožcům, věřím, že budete mít cukání najít v Sydney Green park a poohlédnout se po Josephovi. Budete ho hledat snít, opřeného o lavičku. A možná ho budete hledat mezi mraky…