Deset žen

Když jsem četla Deset žen Marcelly Serranové (vydal Host v překladu Jany Liškové), v prvé řadě mě napadlo mě, jak propastné a nebezpečné mohou být příliš velké sociální rozdíly a jak je důležitý opravdu fungující sociální systém, stejně jako ochrana občanů, kterou má zajišťovat stát proti korporacím a jiným zájmům. Tyhle podmínky totiž mají velký vliv na to jak se žije a jaký ten život je. Kdo má potíže dát dohromady peníze na jídlo a na nájem, a zároveň mu jeho vláda nezajistí důstojné podmínky pro život a práci ve vlastní zemi, takže si nemůže dostatečně vydělat, takový život je pak strastiplný jako otroctví a těžko pak zbude síla na cokoliv jiného než na nutné obstarávání. O to víc mě děsí, jak se podobný vzor začíná objevovat i u nás. Rostoucí sociální problémy na straně jedné a na straně druhé arogance, bezostyšnost a vykořisťování všemi, kdo mají tu možnost ukazovat a zneužívat svou moc a nesejde jim ani na vlastní zemi, společnosti ani kultuře; hlavně když si každý pro sebe nahrabe, ber kde ber. Tohle jistě nebylo to, po čem lidé v roce 1989 toužili. Místo zlepšení se objevili arogantní zbohatlíci a zároveň chudáci, kteří musí pracovat za mzdy, které jsou nejnižší v Evropě. Komu tady ale záleží na společnosti a na lidech. Možná stejně tak málo jako v Chile. Uvědomuji si to dvakrát tolik právě nad knihou příběhů chilských žen. Jejich životy jsou totiž vždy nějakou měrou ovládané třídním systémem, existenčními starostmi na straně jedné a lhostejností k problémům těch, kdo si nemohou sami polepšit na straně druhé. Když tohle člověk čte, připadá si, že je zpátky v čase asi tak o sedmdesát let. Pro českého čtenáře tak bude asi chilská realita poněkud tristní. Přesto v ní ale lidé musí žít a umět se i v takovém životě radovat, i když jim žádná snaha nepřinese zlepšení. Problémy, se kterými se hrdinky pootýkají jsou ovšem i jiné povahy. Vyrovnání se s osudem, se stárnutím i s křivdami, které na nich napáchali jiní. Jsou to ženy, které se musí potýkat s péčí o rodinu a nemocné blízké, které musí vytvářet domov, a to za jakýchkoliv podmínek. Stav společnosti stojí na ženách, a práce žen se mi pak v tomto směru nejeví jako výsada, ale v podstatě druh nouze, která se jen předkládá jako výsada. Jak je možno se převědčit i na příbězích jednotlivých žen, které zde autorka představuje jako klientky jedné terapeutky. Ty se jednoho dne sejdou při společném sezení a každá z nich je vyzvána představit svůj život. Ve svých monolozích se každá soustředí na něco jiného, ale takřka všechny shodně reflektují náročné postavení ženy ve společnosti. Francisca sice nemá existenční starosti, ale ani v dospělosti se stále ještě nemůže vyrovnat s nezájmem matky v dětství a její pozdější volbou žít jako bezdomovec. Druhá je Mané, bývalá krasavice a herečka, která vedle špatného sociálního postavení jen těžko snáší tělesnou devastaci, omezení a nemohoucnost, které přináší stáří. Juana je kosmetička, kromě své práce musí zvládnout péči o nemohoucí matku a také dceru, které je diagnostikována dědičná psychická porucha. Živit tři osoby a zároveň o ně pečovat však jde skloubit dohromady jen těžko, a tak Juana musí zadlužit dům, aby měla na léky. Anna Rosa, je nábožensky hluboce založená mladá žena, která pracuje jako sekretářka v obchodním domě a péčuje o bratra, který s ní žije po smrti rodičů. Na terapie dochází, protože byla v dětství zneužívaná svým dědečkem stejně jako její matka. Luisa je žena původem z venkova, jejíž manželství padlo za oběť politickému systému - jejíž manžel se stal jednou z obětí bývalého režimu a zmizel beze stopy, Luisa zůstane sama s dětmi ve městě a pracuje jako služka v domech bohatých. Layla, je alkoholička a novinářka s arabskými kořeny, kterou znásilní v Gaze izraelští vojáci a ona se nedokáže smířit se synem, který se jí poté narodí. Další ženou, která má problém je workoholička Andrea, která je známá a slavná, ale nemá čas si uvědomit svůj vlastní život. Guadalupe je rozmazlená mladá žena z bohaté rodiny, přesvědčená o své homosexualitě, která se realizuje prostřednictvím drog. Nejlépe ze všech si stojí Simona, bývalá socioložka z lepší rodiny, jejímž největším problémem byl manžel sledující fotbal. Ta si jako jediná žije vlastní život tak jak chce v bytě na pobřeží, finančně je nezávislá, obklopená jen tím , co je je jí příjemné a milé. Svůj příběh tu konečně prostřednictvím své asistentky předkládá i sama terapeutka Nataša, která pochází z židovské rodiny postižené holocaustem a celý život pátrá po ztracené sestře.
Kniha pro: zájemce o latinskou Ameriku, ženskou otázku a těch kdo mají rádi sociální romány - nebo povídky.
Na okraj - je to poučné, nicméně smutné čtení.....