Věčný národ se strachy netřese

Po knížce jsem sáhla s velkým očekáváním - při návštěvě Izraele se nelze vyhnout setkání s příslušníky a příslušnicemi armády doslova na každém kroku. Skupinky dívek se samopalem přes rameno potkáváte v ulicích měst, na nádražích i v kavárnách a byla jsem zvědavá, jak svou zkušenost popíše autorka, která si povinnou službu na vlastní kůži "odkroutila".
3 spolužačky, 3 vojačky, 3 různé jednotky - každá z nich prožívá trochu jinou skutečnost, ale ani jedna z ní není vlastenecky nadšená, bere to jako nedílnou část života - je prostě fakt, že po škole jdete na vojnu. Stupidita a absurdita vojenského života je všude na světě stejná a tak se nevyhýbá ani nejpřipravenější armádě světa. Břitké, ironické vyprávění o každodenním životě na zapadlém kontrolním stanovišti či egyptsko-izraelské hranici je chvílemi hodně vtipné, chvílemi hodně smutné. Bohuže v druhé půlce už knížka ztrácí dech. Také je na škodu, že byla přeložena z angličtiny - úplně se ztrácí rozdíl mezi jednotlivými hrdinkami - mluví stejným jazykem, používají stejné výrazy, takže to vypadá, jakoby se ve skutečnosti jedna vyprávěčka převtělovala do tří postav. Rozhodně je však zajímavé, jak vidí armádu a službu v ní ženy - je to pohled opravdu diametrálně odlišný od pohledu mužského.