Třetí přání

Z knihy jsem měla dost rozporuplné pocity. Na jednu stranu nečekané dějové zvraty, na druhou stranu tak předvídatelné okamžiky. Zvláštní, pro mne v mnoha rysech dost nereálné, nepochopitelné postavy, se kterými bych si vůbec nerozuměla, kdybych je ve svém životě potkala. No budiž, takových postav je plná spousta knih. Ale pak mne ještě dorazil ten konec-nekonec, který neznalý čtenář vůbec nečeká a z názvu knihy nijak nevyplývá, že dostane naservírovaný jen useknutý kus příběhu. Nejdříve jsem myslela, že to byl právě úmysl autora doslova donutit čtenáře přemýšlet, jak by mohly osudy hlavních hrdinů dopadnout. Při stylu této dost absurdistické knihy jsem se ani nedivila. Pak jsem zjistila, že to vlastně nebylo celé a dostavil se pocit zklamání, jako bych si koupila knihu, v níž důsledkem nějaké knihařské chyby spousta stran na konci chybí. Patřím zřejmě k té menšině, kterou příběh příliš nenadchl a už vůbec mne tedy neláká si pořizovat další dokonce dvě pokračování, zklamání je bohužel u mne větší než zvědavost. Toto tedy rozhodně můj šálek kávy není. Zřejmě celkově mě autorovo dílo spíš nezasáhlo (vlna počátečního nadšení a mánie po autorových dílech mě zcela minula, jen jsem ji z povzdálí registrovala) a nepříliš oslovilo, ani přečtený Opravář osudů (zakoupený spíš ze zvědavosti během autorova turné v Česku po jinak vydařených literárně-hudebních večerech) ve mně vlnu nadšení nevyvolal, že by mne to přimělo vrhnout se na jeho dřívější díla. Zkrátka to patří k tomu, s čím se člověk potká a zase bez většího zájmu rozejde, beru to tak, že tohle mi prostě moc nesedí.