Městečku Ostende se říká „královna belgických přímořských letovisek“. Pobřeží je díky studenému Severnímu moři poseté roztomilými plážovými koši a z promenády lemované výstavnými domy obvykle dýchala poklidná idyla a bezstarostnost. Léto 1936 v Ostende je ale už trochu jiné, méně rozmarné a bezstarostné. Ve vzduchu je totiž cosi temného, a každý se jen snaží si to nepřipouštět. V těchto belgických přímořských lázních se také už nescházejí jen rekreanti, ale především ti, kdo mají potíže. Ostende se totiž stalo jakýmsi „café exil“, ve kterém se mimo dosah Hitlerova Německa toho léta potkali všichni, kdo píší a režimu se buďto nelíbí co, nebo jejich židovský původ. Často je to ovšem oboje. Jsou tu Irmgard Keunová, Hermann Kesten, Egon Erwin Kisch, Arthur Koestler, Willi Münzenberg, Ernst Toller se svou snoubenkou Christiane Grautoffovou a také Joseph Roth a Stefan Zweig. Ti dva jsou přátelé a také židé. Jen každý z docela jiných poměrů. Zatímco Roth je původem chudý žid z Haliče, elegantní intelektuál Zweig pochází z bohaté vídeňské rodiny. A zatímco Roth je životem omlácený realista a skeptik, Zweig je v odsudcích zdrženlivější, nevěří, odmítá - svět bez jistoty si neumí představit. Neví se co bude dál, je tedy nutno užít dne a dopřát si, možná už poslední, romanci. Zatímco Zweig do Ostende přijíždí se svou milenkou (sekretářkou), Roth naváže intenzivní známost na místě – se zakázanou spisovatelkou Irmgard, kterou záhy stáhne i ke své droze, alkoholu. Oběma se díky tomu lépe píše, jen možná hůř žije, neboť ani jeden nemá peníze. Rothovy zálohy jsou dávno utracené, ještě že tu je Zweig, který vždycky pomůže. Ten mlčky půjčuje, platí dluhy, kupuje mu šaty. A Roth může psát. „Už bylo velmi pozdě v létě, už to bylo velmi staré, velmi unavené léto, krátce před podzimem. Léto samo se podobalo starému Židovi, jako by si i ono chtělo odpočinout na hřbitově.. Bylo mírné, laskavé obdařené zlatou moudrostí,“ popsal své pocity Joseph Roth, který v Ostende píše najednou dva romány a další, který však nikdy nedokončí. Ještě je klid, ale v Československu už se druhým rokem buduje pohraniční opevnění, v zimě Německo anektovalo Porýní a ve Španělsku začala občanská válka. V Berlíně se sice jako by nic koná letní olympiáda, ale tuší se spíš věci nedobré. Znamená to tedy urvat pro sebe ještě poslední kousek klidu, zbytek iluze. A psát. Je to nejspíš poslední velké setkání německých a rakouských spisovatelů a publicistů. Mnoha z nich zbývá už jen pár let života – stejně jako Rothovi a Zweigovi, jen to ještě nevědí…Rok 1936 je tak rokem loučení a rokem rozhodnutí. Kniha Volkera Weidermanna s názvem Ostende 1936 – Léto jednoho přátelství (vydal HOST v překladu Tomáše Dimtera), je jakousi momentkou zachycenou v běhu jednoho letního času, komorním příběhem, který se odehrává v předvečer revolučních událostí. Navzdory tomu však z příběhu nemizí určitá lehkost - Weidermannův styl je místy poetický, místy publicistický, ale vždy mimořádně čtivý i pro ty, kdo dosud neznají klasiky německy psané literatury – a kteří k nim třeba právě díky tomuto románu najdou cestu. Znalcům pak v lecčems zas může připomenout nedávný úspěšný román Floriana Illiese 1913 (HOST). Volker Weidemann (1969) je německý literární kritik a novinář, věnuje se literární historii a publicistice. Kromě jiného je autorem v Německu oceňované knihy Buch der verbrannten Bücher (Kniha spálených knih), což jsou medailony 131 autorů, kteří se v roce 1933 v Německu octli na seznamu zakázaných spisovatelů a jejichž díla byla tehdy veřejně pálena. Román Ostende 1936 – Léto jednoho přátelství, které na toto téma svým způsobem navazuje, je pak zatím jeho první beletristickou prací. Čtenářský dojem: hezká dokumentárně-poetická črta... S nadčasovým poselstvím, významným zejména dnes.
Magazín OKO
