Knižní pól 31. 1. 2015

Nakladatelství Rubato se zaměřuje především na překlady spíše exkluzivních literárních děl, o kterých se v Česku moc neví. Jedním takovým objevem je ve Francii žijící Egypťan Albert Cossery. Cossery zemřel před šesti lety v Paříži, kde se usadil po 2. světové válce. Je významným literárním představitelem takzvané filozofie lenosti, která vychází z toho, že zahálka není neřest, ale podmínka k tomu, aby člověk mohl klidně a do hloubky uvažovat o sobě a o světě. Česky zatím vyšel jen jeho román Dům jisté smrti v dávném roce 1949.

Nyní vydaný tenoučký soubor pěti Cosseryho povídek se jmenuje Bohem zapomenutí lidé. A je to v dnešním kontextu právě vybuchující stará bomba. Cossery totiž v těchto prózách z prostředí nejchudší chudiny dává vyniknout současným dilematům možná ještě více než v době, kdy je psal a kdy je obdivovali Henry Miller nebo Tristan Tzara. Cosseryho hrdinové, jestli se tak vůbec dají pojmenovat, vůbec nepřemýšlejí o tom, jak by si polepšili, jak by se ze dna vydrápali někam nahoru. Je jim to úplně fuk a stav světa považují za naprosto neměnný, nemají žádnou ambici s ním něco dělat. Typické je proroctví mladého chudého učence Gada, který svého učitele vyděsí sdělením, že budoucnost se ukrývá na konci cesty před nimi – na veřejných latrínách. Cosseryho povídky se totiž odehrávají v Egyptě nebo někde v podobné zemi poblíž. Cosseryho outsidři se pohybují v prostředí, na které Bůh zapomněl. A když Bůh na někoho zapomene, je to na věky, říká klempíř Šaktúr svému malému synkovi.

Povídky Alberta Cosseryho Bohem zapomenutí lidé přeložil Petr Janus.

To, co znamenala Paříž pro Evropu v první půli 20. století, je po německém sjednocení Berlín – město v pohybu, kde se točí nejen peníze a bublá evropská politika, ale vaří se tu v kulturním hrnci všechno možné i nemožné, osis a wesis a Turci v Kreuzbergu a kdejaká náplava a taky tu díky stipendiím Berliner Künstler Programm na čas bydlí spisovatelé z celého světa, od nás jen namátkou Ivan Wernisch, Jáchym Topol, Petr Borkovec, Kateřina Šedá. V roce 2005 tam pobýval Slovinec Aleš Šteger a nakladatelství Větrné mlýny mu nyní vydalo v českém překladu Petra Mainuše jeho berlínské zápisky nazvané jednoduše Berlín. Šteger je ročník1973, tedy pořád ještě spíše mladší autor, ale má už vydanou početnou řadu knih, začínající básnickou prvotinou Šachovnice ur, která se ve Slovinsku stala v roce 1995 bestsellerem.

Štegerův Berlin je velmi dobrá literární publicistika, jsou to vlastně črty či sloupky, fejetony, třicítka pohlednic z Berlína před deseti lety, psané vzdělaným a vnímavým pozorovatelem. Je to hlavně průvodce berlínskou pamětí, jak se v ni pohybuje ne-Berlíňan, cizinec, který chce tomu kolotajícímu velkoměstu porozumět.

Pojedete-li do Berlína, nejlépe vlakem, na cestu si vezměte Štegerův Berlín.

Matěj Hořava jel do Rumunska učit krajany češtinu a jeho kniha Pálenka. Prózy z Banátu je tím pobytem inspirovaná podobně jako Štegera inspiroval Berlín. Jenže rumunský venkov přináší jiné zážitky a způsobuje jiné asociace, podobně jako se nedá srovnat dialog vesnického učitele s žáky a jejich rodiči se stipendistovými velkoměstskými společenskými kontakty. Hořava píše sice podobně: drobnější texty, črty, jakousi směs reportáže a povídky, je však mnohem lyričtější. Výrazně autobiografická próza tak přináší dvě propojená svědectví – první je o autorovi a jeho pohledu na svět. Ten pak ovlivňuje druhou rovinu – vyprávění o tom, jak žijí potomci českých přistěhovalců dnes, po dvou stech letech.

Banátské příběhy Matěje Hořavy Pálenka vydalo nakladatelství Host.

V Hostu vydali také knížku německého publicisty Volkera Weidermanna. Má trochu delší název: Ostende. 1936 – léto jednoho přátelství. V létě 1936 se belgické přímořské letovisko Ostende stalo dočasným domovem několika středoevropských spisovatelů, německých píšících lidí na útěku: Stefana Zweiga, Josepha Rotha, Egona Erwina Kische, Arthura Koestlera a dalších, také Otto Katze, který od roku 1933 užíval jméno André Simon, byl s velkou pravděpodobností agentem sovětské tajné služby a v roce 1952 skončil jako obviněný v procesu s Rudolfem Slánským a pak na popravišti. Weidermann rekonstruuje jejich pobyt, ale také atmosféru té doby, jejich vztahy. Je to zvláštní, velmi čtivé drama o iluzích, představách a vášních v soumraku před blížící se katastrofou, kterou nejostřeji viděl právě Joseph Roth. V dnešním Ostende, které muselo být po válce téměř celé postavené znovu, po onom kavárenském létu nezůstala skoro žádná stopa, jen jeden z mála domů. Ve Weidermannově vyprávění však město, lidi i ten čas důvěryhodně ožívají.

Novelu Volkera Weidermanna Ostende. 1936 – léto jednoho přátelství přeložil Tomáš Dimter.

Nakladatelství Lidové noviny vydalo v edici Česká historie na první pohled nenápadnou knihu Josefa Žemličky Království v pohybu s podtitulem Kolonizace, města a stříbro v závěru přemyslovské epochy. Velkou érou je pozdější panování Karla IV., jenže Lucemburkové přišli do zemí koruny české už připravených, řečeno dneškem restrukturalizovaným. Především za Přemysla Otakara II. se zdánlivě nehybná středověká společnost proměnila, Žemlička zdůrazňuje zejména rostoucí význam měst, právě Přemysl Otakar II. je považoval za oporu vlády a založil jich téměř 40. A Žemličkova charakteristika té doby zní takto: Třináctý věk znamenal pro historickou minulost Čech a Moravy asi tolik, co průmyslové 19. století pro moderní dobu. Zásadní byl také, jak Žemlička připomíná, vliv této transformace na českou krajinu, hospodářská činnost ji začala důkladně měnit – s masivním kácením lesů přicházela eroze, s havířstvím a hutěmi odpad včetně toxických zplodin. Současná česká venkovská krajina s vesnicemi a přilehlými polnostmi má prvotní základy včetně katastrálního uspořádání právě v tehdejší době. Nad rámec knihy, ale v jejích intencích se pak můžeme zamyslet nad tím, jak dalekosáhlou ranou pro krajinu jsou dnes průmyslové zóny a developerské megaprojekty. Ale to už bych odbočil příliš. Kniha Josefa Žemličky Království v pohybu je především cesta k poznání některých charakteristických rysů, které z Česka činí pozoruhodnou, civilizací proměněnou krajinu.

Pokud vás zajímají Přemyslovci, připomínám ještě jednu knihu, která nedávno vyšla v českobudějovickém nakladatelství Veduta. Jmenuje se stručně Boleslav II., jako podtitul má v závorce křížek a číslovku 999, tedy rok Boleslavova úmrtí. Autorkou důkladné studie o významném přemyslovském knížeti, úspěšném panovníkovi, je polská historička Joanna Aleksandra Sobiesiak. Kniha není jen Boleslavovým portrétem, ale jak už je v podobných historických pracích dnes normou, je to zároveň velký obraz té doby a vystupuje tu pochopitelně v odpovídající roli i Boleslavův současník biskup Vojtěch.

Knihu Joanny Aleksandry Sobiesiak Boleslav II. přeložil Jindřich Kolda.

Nakladatelství Baobab sbírá jako houby po lese ve světě výrazné obrázkové knížky pro děti. Další z nich se jmenuje Lyžníci z Plískanic. V Česku se zima z pohledu dovádění na sněhu zatím moc nepovedla, tak se podívejme do Norska. Lyžníci z Plískanic jsou kukátkem do norské zimy, odhaduji, že je to někde kolem Lillehameru. Podle přehledu počasí je tam i letos sněhu dost a teploty stále mírně pod nulou. V knížce Bjorna Rune Lieho to vypadá právě tak. A nejspíš vás nepřekvapí, že Norové si ve svých Plískanicích užívají zimy úplně stejně jako Češi v Harrachově. Aspoň podle veselých obrázků a krátkých textů k nim, které přeložila Daniela Zounková. Když už v Česku nemůžete s dětmi na sníh, otevřete si s nimi po večeři Lyžníky z Plískanic.