(...) Má-li být poezie nečekaná, vytrhávající ze všednosti, nemusí to být v českém literárním prostředí roku 2014 zrovna jen poezie nejčerstvější, ještě neetablovaná, nekatalogizovaná. Může to být i objevná archeologie z první poloviny dvacátého století, znějící uprostřed vší dnešní poetické produkce najednou jinak a dráždivě. Přesně to je poezie z knihy Koncert samoty Maurice Blancharda. Najednou se objeví výbor z díla básníka, kterého v Česku nikdo nezná, a přitom ho třeba kapitán surrealismu André Breton považoval za jednoho z nejlepších ze své generace.“