Madame Chic

Čechy nejsou zrovna místem, kde by se kladl důraz na praktickou estetiku a kvalitu běžného života, takže o to více potěší všechno, co by ke zlepšení na tomto poli mohlo přispět. A jak je vidět, svoje potíže s tím mají i v USA neboť autorkami, které opěvují vše francouzské jsou nejčastěji právě Američanky. Nejinak je to i v tomto případě.
Francouzskou inspiraci tentokrát najdeme v knize s názvem Madame Chic (vydala Mladá fronta v překladu Jany Chartier) s níž tentokrát přispěla na téma kouzlo francouzského stylu Američanka Jennifer L. Scottová. Ta zde odkrývá taje francouzského života, do kterého pronikla díky svým studiím v Paříži a možnosti bydlet ve francouzské rodině. To co se díky tomu naučila o francouzském životním stylu, módě, stravování nejprve prezentovala na stránkách svého blogu, později byly její postřehy vydány i knižně. Madame Chic nazývá autorka dámu, v jejíž rodině bydlela a která tak zároveň představuje klasicky elegantní styl. V módě i životním přístupu. Nebyla však inspirací jedinou – kromě ulice, která se stala pro autorku každodenní výkladní skříní francouzské kultury a zároveň výzkumným polem, se Scottová inspirovala ještě u další dámy, která byla takřka pravým opakem Madame Chic, - Madame Bohéme. Elegantní a bohémské pojetí naznačuje rozdíl v přístupu, ale obě sdílely každopádně stejný základ. A tím je ve Francii vždy důraz na kvalitu. To co si pustíte do života, musí být jednoduše co nejlepší. A k tomu jsou Francouzi vychováváni už od dětství. Jejich styl je tak více výsledkem disciplíny, než přirozené lehkosti. Ale to aspoň znamená, že všechno se dá vštípit. I potřeba dobře vypadat, a obklopovat se hezkými věcmi. Jak si Scottová všimla, od potřeby kvality se odvíjí všechno. Trávení volného času, obsah hovorů, to co vám visí v šatníku, to co jíte, co a jak vůbec děláte. Tenhle princip aplikovaný třeba právě v šatníku znamená, že v něm visí jen málo kousků oblečení, ale – jak zjistila autorka, jde o kusy jen z kvalitního materiálu, pouze vhodných střihů a barev, které vyzdvihují jejich nositele; malé množství znamená, že jsou pak nošeny pořád dokola. Jelikož autorka srovnávala s americkým způsobem života, dotkla se tak amerického zvyku všude chodit v něčem pohodlném, např. v teplácích, volný čas trávit u televize a cpát se brambůrky bez ohledu na denní dobu. To všechno je ve Francii přímo faux pas. Tam se snídá na hezkém porcelánu, a večeří se s látkovými ubrousky. Místo do posiloven se chodí pěšky a vaří se z čerstvých surovin. Hovory se spíše týkají literatury, filmů než televize atd. Kapitol s poučením o francouzském umění žít je celkem 20 a každá se detailně zabývá určitým aspektem vytříbeného francouzského života. Scottová navíc ještě na konci každé kapitoly stručně shrnuje zjištěná pravidla a snaží se tak, aby si čtenář konečně tyhle dobře míněné rady zapamatoval.