Motýlí kůže

Především varování: není to thriller ani trochu. Je to obyčejný „realistický“ román o několika málo postavách, mezi kterými je chronický sadistický vrah. Román má ambici být „psychologický,“ ale všechna velká pohnutí postav shledávám nevěrohodná, vycucaná z prstu. Obzvlášť vrah se nepovedl — není divu, vrah to nepsal. To, co snad mělo být tajemstvím a překvapením, je lehce uhádnutelné, takřka evidentní, ve chvíli, kdy se motiv objeví. Na Rusi se román podle záložky stal „mezi mládeží kultovním“ — zoufám si nad tupostí davu. Mockrát opakovaný katalog ukřižování, uštípaných bradavek, prsů useknutých jednou ranou (prý je to obtížné), uřezaných rukou, vyrvaných srdcí, vyřezaných stydkých pysků, vydloubaných očí, stahování z kůže — vše pokud možno ještě dokud objekt žije — mě ani nepřitahoval, ani neodpuzoval. Různá vyřezávání na těle nepočítaje. Představuji si intelektuála, jak to mastí v poklidu své moskevské pracovny, odborné příručky po ruce. /
Posledních 31 stran jsem sotva dočetl. Chtěl jsem vědět, koho autor zahubí, ale nebylo tam žádné napětí. Neřeknu, jestli to dopadlo dobře, nebo zle. /
V textu je dost chyb — ne moc, ale na knihu až příliš. Vlastně až přespříliš. /
Rada: jestli máte dost času a chcete si přečíst něco o zákrutech lidské psychiky, přes všechen pokrok v psychologii, psychoanalýze, psychoterapii, psychopatologii a kriminologii, čtěte raději Dostojevského. I ta Mailerova „Katova píseň“ je mnohem lepší — protože dlouze rozprávěl s vrahem a jeho blízkými. Teď ji mají v Levných knihách za tučných 99 korun. Těším se na non-fiction „Jak se rodí sériový vrah“ z Obecní knihovny. Motýlí kůži tam vrátím — žádnou škodu jsem neutrpěl. /
Za ucházející uměleckou kompozici a dost dobrý styl nedám jednu hvězdu, ale báječné dvě! /
PS V konceptu mám odstavce, ale zdejší automat na ně nehraje.