Ve škole jsme ji měli jako hosta. Chtělo se mi brečet. Paní Sosnarová je hodná a milá paní. Na přečtení knížky se chystám ale už se těším až tu knížku budu mít.

Knihu jsem četl jedním dechem, nejčastěji při cestování metrem, a poměrně často jsem si připadal hloupě, když jsem si spoza brýlí na čtení utíral slzy dojetí... Opravdu to je jeden z nejsilnějších skutečných příběhů, které jsem četl nebo viděl. Z příběhu je patrná úžasná a až neskutečná touha obou hlavních hrdinek přežít a vrátit se do své vlasti,...

Více

Precetla jsem knihu jednim dechem vcerejsi noc. Naposledy jsem cetla pred pul rokem Kolymske povidky a bohuzel pro ty hrdiny jedne i druhe knihy se vse odehralo ve 20. Stoleti. Bohuzel tam jsou lidi popisovani Clovek cloveku vlkem, coz je jiste urazkou vlka! Myslim po zkusenostech v poslednich 17 letech vyuky tedy Chemie Fyziky v nasem strednim i...

Více

Tahle kniha mne naprosto semlela, myslím, že už se k ní nikdy nevrátím! Proč? Protože po přečtení nelze na obsah knihy prostě zapomenout! Smekám před lidmi jako je pí Sosnarová, její sestra a jim podobní... Člověk ani nechce věřit, že jsou lidé takových zvěrstev možní... První polovinu knihy jsem byla naštvaná, k čemu po válce v naší zemi docházelo...

Více

Možná Vás zaujme i to, že hrdinka příběhu dodnes žije a je nucena přežívat z minimálního důchodu, neb ten ji byl vypočítán 'podle tabulek' bez respektování mimořádnosti jejího osudu... 18 let otrocké dřiny v Gulagu jako by nebylo, výpočet výše důchodu ovlivnil také fakt, že směla po návratu do vlasti vykonávat jen podřadné práce a za ně dostávala...

Více

Knihu jsem přečetl jedním dechem. Smekám před paní Sosnarovou a její sestrou, ale i mnoha dalšími, které se staly obětmi komunistické mašinérie a je mně smutno jak lidé rychlo zapomínají na činy bývalého režimu.

O knihe som sa dozvedela z ČT, kde som počúvala to hrôzostrašné rozprávanie p. Sosnarovej a knihu som si zohnala cez internet z Čiech, na Slovensku ešte nie je. Nevedela som sa od knihy odtrhnúť, je to veľmi pútavé čítanie. Koľko hrôzy ľudia zažili a dokázali to prežiť, je až neuveriteľné.

Tato kniha by se měla objevit už v osnovách základních škol. Né snad ani jako povinná četba, ale jako doporučená četba. Osobně se hluboce klaním před všemi, kteří dokázali takovéto útrapy přežít, podělit se o ně a tím varovat ostatní.

Moje představa o ruském životě po válce byla velice záporná,ale tohle je ....nemám slov.Opravdu patlat se v historii SSSR je děs.Sama na vlastní kůži jsem prožila,ale asi jen zlomek tohoto utrpení.Chtěla bych zapomenout,ale to nejde.R

Všem vřele doporučuji tento neuvěřitelný příběh o neskutečném bezpráví a nespravedlnosti. Až po přečtení si člověk uvědomí, co je to svoboda a hodnoty v životě. Skláním před houževnatostí hlavních představitelek i vynikajícím vyprávěním autora.

neuvěřitelné,obdivuji tyto dvě ženy, které dokázaly přežít v tak krutých a nelítostných podmínkách...ta touha vrátit se domů jim dávala sílu vše vydržet.

Opět drsné poslouchání, jinak to ani být nemůže. Nelidské podmínky, hlad, znásilňování a brutalita na denním pořádku. Bohužel v půli knihy jsem začala gůglit, když jsem si zde přečetla pár komentářů. Hodnotím knihu jako výpověď "nějaké paní", protože zajisté se toto někomu stalo a je jedno jestli to bylo malinko jinak.

Už dlouho jsem nečetla knížku s válečnou tématikou, docela záměrně se těmto tématům vyhýbám, myslím si, že mám už docela načteno, ale tentokrát jsem vědomě po historickém válečném bolestném příběhu sáhla. Bohužel rovnou musím přiznat, že mě obsahově kniha až tak nepohltila, nebudu vůbec mluvit o zvěrstvech, které se (nejen) v gulazích děla, to je...

Více

Kniha je podvrh, který znevažuje utrpení a smrt milionů za účelem mrzkého zisku, viz Paměť a dějiny číslo 2/2019: Hradílek Adam: Neskutečný příběh Věry Sosnarové. USTR.

Ano pěkný kousek sci-fi , jak se ukazuje šetření (nejen) historiků ÚSTR tak příběh byl vymyšlen. To, že knihu sepsal autor scénářů k Majoru Zemanovi snad působí už jen jako ironická tečka.

Zobrazit další (12)

Podělte se o vlastní zkušenost s knihou. Pomůžete tisícům nerozhodných čtenářů.

Jahody, které zkrvavěly v sovětských gulazích

(...) Autor zpracoval v románu Krvavé jahody osobní příběh hrdinky knihy podle jejího vyprávění. I když Kupka je zkušený vypravěč a umí čtenáře zaujmout, zde využil prostou a zdánlivě nezúčastněnou formu rozvíjení děje, přičemž popisované události získávají na působivosti právě oním holým sdílením faktů. Hrubost, krutost a nelítostnost věznitelů, u nichž vraždění je na denním pořádku, tu stojí proti zprvu opatrné a ojedinělé, ale přece jen se prosazující lidskosti, vzájemné pomoci vězněných a víře, jež nakonec pomáhají přežít. Literární zkušenost autorova se však projevuje v kompozici celého vyprávění, které přece jen spěje ke šťastnému konci a Kupka pochopitelně vyprávění protagonistky obohatil o historický kontext, o němž vypravěčka v dobách svých útrap nejspíš nemohla mít ponětí.

Knihy

(...) Autor poutavě vypráví o osudu ruské matky a jejích dvou dcer. Všechny tři byly po druhé světové válce prohlášeny za zrádkyně vlasti a odvlečeny do Sovětského svazu na nucené práce. Matka v táboře zahynula, obě dcery, které přežily útrapy nad představivost člověka, se po dvaceti letech vrátily domů a jedna o svém životě začala vyprávět.