Básnířka dvou srdcí: aneb Zdislavice a Vídeň

(...) Při četbě zjistíme, že potenciál úspěšnosti divadelních kusů zatěžkává didaktická konverzace, že vzpomínky a prózy jsou lepší, protože tam Eschenbachová nemoralizuje, nýbrž vede k ponaučení, k zaměření skutečných kvalit, ocenění askeze a vědomí chybujícího já. „Nenávidíme své chyby – setkáváme-li se s nimi u druhých,“ čteme v aforismech, které autorka zapisovala celý život coby drobné, prozíravé i vtipné glosy. Ty jsou klíčem k úspěchu, jehož se spisovatelka dočkala: jejím postřehům nechybí nápadné vedení čtenáře k poznání dobrého, ale též k vědomí rovnováhy s nepravostí. (...) Styl Marie Ebner-Eschenbachové je realistický, s výrazně sociálním cítěním. Byla dobrá pozorovatelka, kritická i shovívavá. Laskavě psala o svém okolí, plasticky líčila život své doby – jak to už čtenář zjistil v předchozích vydaných svazcích, zde doplnily a završily detaily. I díky nim je zřejmé, že hodnotu dílo neztratilo ani století po smrti autorky.