V básnickém debutu Dominika Melichara se setkáváme s velmi živelnou imaginativní poetikou, ve které je lyrický subjekt ve vlastních očích vyvrhelem. Autor jako by ve svých verších zaznamenával neustálý pohyb přetékající slovní hmoty, která se přes původní záměr sdělit ucelené bájesloví, předesílaný slovy „píšu nové báje“, mění v kroniku chaosu.