Penzion vzpomínek

(...) Místo elegického podtónu předčasně umírajícího šedesátníka tu ovšem zaznívá élan vital anglického gourmeta, milovníka aut i slovesného umění – a tentokrát jen jaksi mimoděk osobitého historika. Judt se nesnaží o výčet akademických vzestupů a pádů. V tematicky laděných kapitolkách evokuje to, čím opravdu žil: města, přátele, nádraží, ženy, jídlo, knihy, práci na parníku i Chucka Berryho. Za proustovskou madlenku mu slouží zdánlivé marginálie, třeba vylíčení života na cambridgeské King’s College se odvíjí od práce pokojské. Výsledkem je nadmíru čtivá kniha, jejíž tón možná zdejšímu čtenáři připomene Seifertovy Všecky krásy světa – ovšem v ironičtějším vyznění.

(...) Vzpomínky Tonyho Judta (1948–2010) jsou mimořádně zajímavým osobním pohledem na svět od 50. let minulého století. Českého čtenáře jistě překvapí nejen kapitolou o řešení autorovy krize středního věku. Třeba pasáže o britském školství první poloviny 60. let, které za nejvhodnější vzdělávací metody považovalo fyzické tresty a psychické týrání žáků, ukazují, že Západ, o kterém se za železnou oponou snilo, měl opravdu k ráji na zemi daleko. Podobně deziluzivně působí třeba i líčení poměrů v izraelském kibucu, kde se autor snažil – marně – naplnit svou židovskou identitu. Judtova kniha není jen inspirativní, ale také neobyčejně smutná. Autor ji dokončil těsně před smrtí na amyotrofickou laterální sklerózu, nevyléčitelnou nemoc, která během několika měsíců paralyzuje celé lidské tělo. „Zásadní vlastností této neurodegenerativní choroby je, že vám zůstane jasné vědomí, takže můžete přemýšlet o minulosti, současnosti i budoucnosti, ale postupně ztrácíte jakoukoliv možnost převést svoje myšlenky do slov.“ V knize, již diktoval už zcela ochrnutý, líčí muka, která mu jeho nemoc přinášela. To, že si i navzdory své tragické situaci dokázal uchovat jasné myšlenky a předat je dál, připomíná hrdiny antických bájí čelící s klidem neodvratnému osudu.

Autorovo vzpomínání se netýká jen jednoho člověka: je do jisté míry účtováním s celou generací a jejím charakteristickým způsobem života. Kniha je intelektuálně pronikavá, formulačně vybroušená a precizní. Skutečnost, že byla psána na prahu smrti, jí dodává hloubku a upřímnost.

(...) Vzpomínky Tonyho Judta (1948–2010) jsou mimořádně zajímavým osobním pohledem na svět od 50. let minulého století. Českého čtenáře jistě překvapí nejen kapitolou o řešení autorovy krize středního věku. Třeba pasáže o britském školství první poloviny 60. let, které za nejvhodnější vzdělávací metody považovalo fyzické tresty a psychické týrání žáků, ukazují, že Západ, o kterém se za železnou oponou snilo, měl opravdu k ráji na zemi daleko. Podobně deziluzivně působí třeba i líčení poměrů v izraelském kibucu, kde se autor snažil – marně – naplnit svou židovskou identitu. Judtova kniha není jen inspirativní, ale také neobyčejně smutná. Autor ji dokončil těsně před smrtí na amyotrofickou laterální sklerózu, nevyléčitelnou nemoc, která během několika měsíců paralyzuje celé lidské tělo. „Zásadní vlastností této neurodegenerativní choroby je, že vám zůstane jasné vědomí, takže můžete přemýšlet o minulosti, současnosti i budoucnosti, ale postupně ztrácíte jakoukoliv možnost převést svoje myšlenky do slov.“ V knize, již diktoval už zcela ochrnutý, líčí muka, která mu jeho nemoc přinášela. To, že si i navzdory své tragické situaci dokázal uchovat jasné myšlenky a předat je dál, připomíná hrdiny antických bájí čelící s klidem neodvratnému osudu.