Čas mého života

Zajímavou životní cestu napříč vrstvami viktoriánské společnosti zachycuje nedávno v češtině vydaný životopis Čas mého života od anglického spisovatele Jeromeho Klapky Jeromeho. Autorův čas se naplnil před devadesáti lety, 14. června 1927. Už na přelomu devatenáctého a dvacátého století byl Jerome Klapka Jerome renomovaný autor, a především velice zdatný cestovatel. Projel Spojené státy i prakticky celou Evropu, viděl, jak se mění, zachytil nástup nových druhů zábavy a rozptýlení – skvělé jsou pasáže o lyžování ve Švýcarsku – a své postřehy předkládá s nezaměnitelným šarmem.

Alkohol ano, sex ne. V češtině poprvé vyšly memoáry Jeroma Klapky Jeroma z roku 1926. Autor Tří mužů ve člunu v nich mísí suchý anglický humor s úvahami o rasismu, ženské emancipaci, válečných hrůzách, vztazích i víře. Memoáry Čas mého života Jerome Klapka Jerome vydal v roce 1926, tedy rok před smrtí, kdy se už potýkal se zdravotními problémy. Vše nasvědčuje tomu, že chtěl, aby alespoň jeho poslední řádky zlomily ono prokletí „autora Tří mužů ve člunu“. Zmíněná marketingová vábnička vyjímající se snad na každé obálce knihy, která vyšla po jeho čtenářsky veleúspěšném příběhu tří kamarádů plavících se po řece Temži, mu totiž dost hýbala žlučí.

Škatulka lehkovážného humoristy, od nějž nelze čekat hodnotnou literaturu, mu nedělala žádnou radost. Memoáry dokazují, že nebyl jen vypravěčem vtipných historek, ale i vnímavým komentátorem doby a hloubavým pozorovatelem lidské povahy.

K 90. výročí úmrtí klasika britské humoristické prózy vydal Vyšehrad poprvé česky okouzlující paměti autora nesmrtelných Tří mužů ve člunu J. Klapky Jerome „Čas mého života“. (...) Co ale o něm a jeho době víme? „Pokud si představujete, že se narodil do středostavovské rodiny, napsal Tři muže ve člunu, zbohatl, nabyl slávy a umřel, čeká vás jízda, po níž budete civět,“ píše v předmluvě britský spisovatel J. Connolly. Memoáry s bohatou obrazovou přílohou k výročí úmrtí autora vyšly v překladu M. Žáčka prvně česky teď na Velký knižní čtvrtek.

(...) Podstatnou část svých vzpomínek věnuje Jerome celkem pochopitelně dětství. Před čtenářem ožívá zavátý svět, ve kterém na ulice vyjíždějí první bicykly a veřejnost diskutuje, zda je etické, aby je sedlaly dámy. „Líbilo by se vám, kdyby vaše sestra ukazovala nohy? Ano, nebo ne?“ – to byl dotaz, kterému nešlo uniknout. Pokroku ale také ne, takže dámy bicykly stejně osedlaly a malý Jerome se mohl poohlížet po dalších dobrodružstvích. Své vzpomínky, které napsal rok před smrtí, ladil humorista převážně nostalgicky – a řekněme trochu státotvorně. Nitro autorovo se před čtenářem neodhalí, pisatel se ale setká s řadou zajímavých osobností, umí si všímat a svižně o tom psát. Taková potulka rozhodně stojí za to.