(...) Kniha se vzácně líbí všem. Obdivovatelům Vladimira Putina i jeho kritikům. Kremelským ideologům i nezávislým vědcům, kteří ostře kritizují zneužívání historie k propagandistickým cílům. Guzel tvrdí, že si politiky nevšímá. Že žije ve své vnitřní svobodě, tvoří a na politiku nebere ohledy. Podle ní tkví tajemství úspěchu knihy v tom, že se jí podařilo zpřesnit pohled na ruskou společnost. Ta je charakteristická tím, že ji tvoří potomci katů i obětí. Všichni pocházejí z rodin, které byly v historii nějak krutě postiženy nebo samy jiné krutě postihovaly. „Příběh, který vyprávím, ale dokládá, že realita je ještě o něco složitější. Že Rusko není rozděleno jen na tyto dvě skupiny. Ono totiž někdy není jasné, kdo je oběť a kdo kat. Ta hranice je rozmazaná. Mnohokrát se stali obětí systému lidé, kteří mu dlouho sami horlivě sloužili. Jako můj hrdina Danilo. A z obětí se zase někdy stávali kati.“

Kniha Zulejka otevírá oči je románový debut čtyřicetileté prozaičky Guzel Jachinové. Příběh o přetěžkém osudu tatarské ženy, odvlečené na Sibiř, je aktuální i díky nedávným událostem na Krymu a pokračující perzekuci tatarských aktivistů. Škoda, že smířením, k němuž hlavní postava v knize dojde, Jachinová tyto skutečnosti upozaďuje. (...) Zulejka je úchvatná postava a se svým údělem se srovnává s velkou vnitřní silou. Její přístup k životu dodává celému vyprávění naléhavost a působivost. Kniha tak přináší další z neradostných portrétů dvacátého století, v němž jsou lidé pouhé figurky bez hodnoty, posunované sem a tam po šachovnici.

(...) Ve strhujícím vyprávění rámovaném široce pojatou drobnokresbou okolního prostředí a vedlejších postav dojde i na podrobný popis stalinských hrůz. Tenhle román ale pojednává hlavně o naději. Zulejka mezi vším strádáním a umíráním prochází emancipací: přestane být shrbenou služkou a přežije díky vzdoru vůči okolnostem, byť ji načas zanesou až do náruče vojáka, který stál na počátku její anabáze. Je sympatické, že za román dostala Jachina předloni ruské národní ocenění Bolšaja kniga. Byť je to příběh smyšlený, o mentalitě onoho věčného „rudého člověka“ hovoří stejně výmluvně jako o dva roky starší Doba z druhé ruky od nobelistky Světlany Alexijevič.

(...) Kniha ověnčená několika ruskými literárními cenami je strhujícím příběhem o síle mateřské lásky a lidské schopnosti vzepřít se i nejkrutějšímu osudu. Je psána lehkým stylem, Jachina nezapře, že vystudovala scenáristiku, ale pod stylistickou lehkostí se skrývá znechucení a zloba nad časy, kdy člověk nebyl ničím víc než otrokem. Ať už v patriarchální rodině jako Zulejka v rodné vesnici, nebo jako miliony lidí vyháněných z domovů a nucených budovat si novou a navíc ubohou existenci v neznámých krajích. Některé postavy knihy jsou doslova fascinující, třeba lékař Volf Karlovič, kdysi renomovaný profesor univerzity, nebo malíř Ikkonikov, jenž osadní klub vyzdobí výjevy z Paříže a náčelníkům namluví, že jde o ilustrace Moskvy. Závěr zdánlivě vzbuzuje naději. Ale my víme, co občany Sovětského svazu po roce 1946 ještě čekalo.

(...) Příběh inspirovaný životem své babičky původně psala kazaňská rodačka Guzel Jachina jako scénář v rámci studia na filmové škole. Když se však snažila zachytit tu dnes už těžko uvěřitelnou sílu, jež pomohla obyčejné tatarské vesničance přežít útrapy, které jí osud připravil, vznikl působivý životopisný román. Odráží se v něm všechno špatné, čím se sovětský režim ve třicátých, čtyřicátých a dalších letech provinil na svých občanech, i všechno dobré, co v životě znamená víc než bezcitně lhostejné nakládání s lidskými bytostmi. (...) I když zpočátku bylo těžké najít v Rusku vydavatele a text vycházel nejdřív časopisecky, je strhující román právem považován za událost ruské současné literatury; svědčí o tom i dvě desítky zahraničních vydání, jichž se dočkal.