Geniální přítelkyně 4 - Příběh ztracené holčičky: Díl čtvrtý

(...) Její díly totiž fungují zároveň jako příběh přátelství, studie symbolického násilí, výpověď o nesvobodách ženského těla, úvaha o síle jazyka i jako svědectví o tom, zda je opravdu možné uniknout prostředí, v němž jsme dospívali, anebo zda se jeho znaky vždy proderou na povrch jako houževnaté výhonky, které je potřeba zas a znova vytrhávat… Elena a Lila vyrůstají v neapolské čtvrti plné chudoby, násilí, nespravedlnosti a mafiánských praktik. Vypravěčka Elena se díky vzdělání dokáže z tohoto prostředí vymanit, její přítelkyně Lila naopak zůstává. Obě – někdy společně, někdy zvlášť – usilují o to, svou zkušenost pojmenovat, porozumět jí a pohnout sociální realitou, v níž žijí.

(...) Síla knih Eleny Ferrante spočívá v autenticitě, s níž nahlíží ženské osudy. Žádné iluze a ideály, jen syrová pravda, pochybnosti, zoufalství. „V Itálii má její popularita co do činění s tím, jak upřímně píše o hanbě, znechucení, sexuálním ponížení a pachuti, kterou má mateřství. V italské beletrii bylo a do jisté míry stále je neobvyklé, aby ženy psaly o tak vnitřních a osobních věcech,“ tvrdí Ann Goldstein, která překládá Ferrante z italštiny do angličtiny. Jak to, že tahle témata tak rezonují i jinde, nejenom v konzervativní Itálii, kde jsou genderové stereotypy stále silně vkořeněné? Je to především díky mnohovrstevnatosti jejích hrdinek, jejichž vlastnosti jsou často odpudivé, které ale velmi pravdivě, bez příkras a otevřeně reflektují vnitřní zápasy; nejdrásavěji pak v případě matek, které mají daleko k ideálu mateřství.

(...) Na první pohled se může jevit jako jeden z mnoha krátkodechých bestsellerů, který oblaží především čtenářky, ve skutečnosti ale tato neapolská tetralogie nenápadně podsouvá zásadní otázky, aniž by se ale zvrhla v agitku. (...) Úspěch Geniální přítelkyně spočívá i v tom, že současný svět ukazuje přesně. (...) Když je něco tak úspěšné a oblíbené jako tato neapolská tetralogie, vyvolává to samozřejmě určité podezření, jestli člověk nenaletěl. A tak ve chvíli, kdy jiní mluví o přístupnosti, univerzálnosti, obdivuhodné nekomplikovanosti, ti nejpodezřívavější, nejintelektuálněji zaměření a zároveň někdy i ti nejefektnější přicházejí s pojmem „kýč“... Geniální přítelkyně opravdu není Faulknerovo Když jsem umírala, není to dílo drásající čtenářovo vědomí, ale rozhodně ani nehladí po srsti. Ušpinit tetralogii Eleny Ferrante v rámci intelektuálního fouňovství nálepkou kýč by tedy bylo nespravedlivé.