MeziŘádky 11. 11. 2017

V pražském Domě U Kamenného zvonu byla do konce roku prodloužena velká bilanční výstava Jaroslava Róny. Rónovi bylo letos šedesát, kterýžto věk by mu asi málokdo hádal, ale za podstatnější považuji, že výstava dokládá Rónovo dozrávání v klasika českého výtvarného umění. Když jsem z výstavy odcházel, uvažoval jsem o tom, že Róna má nakročeno k tomu, aby se zařadil k tak výrazně osobitým tvůrcům, jako jsou Jan Zrzavý nebo Josef Čapek.

K Rónovým šedesátinám vydal Jan Dvořák ve svém nakladatelství Pražská scéna pozoruhodnou knihu koncipovanou jako zvláštní doplněk k Rónově monografii vydané v roce 2010. Letošní kniha se jmenuje Jaroslav Róna. Architektura – publikace – scéna. Z větší části je věnována unikátu, domu, postavenému na základě Rónova návrhu a projektu jeho ženy Lucie pro vydavatele knihy. Rodinný dům dostal přezdívku Šnek a je řešen zároveň jako galerie a knihovna. Dům stojí na kopci nad Radotínem, v lokalitě, kterou v hlubině podchází tunel dálničního okruhu. Dům je ozdobou tamější nové zástavby a tipuji, že se v knihách o pražské architektuře záhy zařadí k slavným pražským vilám.

Téměř současně vydal Jan Dvořák v Pražské scéně knihu ještě jednomu čerstvému šedesátníkovi. Ta se jmenuje Rejža Vorel. Tomáš Vorel, Rónův kamarád, si ji vlastně napsal sám, předmluvu ve vzpomínkovém duchu napsal David Vávra a poznámky přičinil nakladatel a editor v jedné osobě. Tomáš Vorel je s Janem Hřebejkem a Janem Svěrákem nejpilnějším filmovým režisérem své generace. V jubilantské knize bezděčně prozrazuje, proč se to o něm moc neví. V mimořádně otevřené autobiografické zpovědi se přiznává k pochybnostem, nedůslednostem, váhání, k tomu, že racionální cílevědomost není jeho silnou stránkou. Právě proto však má jeho vyprávění smysl také jako nečekaně osvěžující připomínka uplynulého půlstoletí. Vorel nepřikrášluje ani sebe, ani tu dobu. Jeho kniha Rejža Vorel je tak příjemně nesentimentálním déjà vu.

A teď jako předznamenání následujících příspěvků Víkendové přílohy jsem dnes z knižních novinek vybral ruskou trojku.

V pomyslném trojspřeží, v němž prostřední kůň běží klusem a oba postranní cválají, by mohla role klusáka patřit satiře Senilita Vladimira P. Tahle novela patří trochu do žánru sci-fi, děj se odehrává někdy za deset patnáct let. Pětinásobného ruského prezidenta postihne někdy v závěru příští dekády demence a čtenář ho zastihne o několik let později na dače kousek od Moskvy v péči svědomitého ošetřovatele Šeremetěva. Na daču právě přijíždí nová hlava Ruské federace, po Vladimirovi P. už druhá, jistý Lebeděv. Senilita nebrání Vladimirovi P., aby si nevzpomněl, o koho jde, že ho vlastně na výsluní sám přivedl, i když ho považoval za málo schopného chamtivce. Jenže podceňovaný korupčník se ukázal schopnější a mazanější, než ho Vladimir P. odhadoval. Novopečený prezident přijel kvůli divadélku, aby si nechal od někdejšího vládce před kamerou popřát štěstí. Jenže Vladimir P. ho pošle kamsi. Tahle úvodní epizoda však slouží jen k navození atmosféry, podobně jako zmínka o Šeremetěvovu synovi, který svému naivnímu otci o eufemisticky řečeno nezdravých poměrech v zemi jen lakonicky prohlásí: Tady v Rusku to jinak nejde. Ještě tvrději to později řekne kuchař Stěpanin, když prohlásí: Žít v Rusku je jako žít v pekle – neříkal to už Puškin? To je náš úděl.

Přitažlivost pochmurné grotesky Senilita Vladimira P. však spočívá v jiném vypravěčském fíglu. Ten vychází právě z velmi dobré znalosti Vladimirovi diagnózy, na níž se jako na všudypřítomném pozadí rozkrývají skutečné poměry na dače s mnohahlavým personálem. Všichni podvádějí a kradou ve vzájemné symbióze, tedy kromě Šeremetěva, který tuhle kolektivní lumpárnu nevěřícně objevuje. Příběh je nepokrytě přímočarou metaforou ruské ekonomiky i celé společnosti.

Autorem knihy je Michael Honig, podle dostupných informací bývalý lékař žijící v Londýně, ale víc jsem o něm na webu nenašel. Nejsem si proto jistý, že vůbec existuje, ale to je celkem jedno. Kniha Senilita Vladimira P. stojí za přečtení jako velmi dobrý mix fantasy, satiry a thrilleru, z jehož humoru někdy přeběhne mráz po páteři. Takže je to taky trochu horor. Vydalo ho nakladatelství Argo v překladu Anny Rosové.

Vpravo v tom dnešním knižním trojspřeží cválá kniha autorky, která nedávno navštívila Prahu, když zde český překlad svého veleúspěšného debutu Zulejka otevírá oči představovala. Jak jméno napovídá, Guzel Jachina má tatarské předky a z jejich nedávné historie je i příběh napsaný jako velmi sugestivní obraz prvního dvacetiletí bolševické vlády v Rusku.

Guzel Jachina román Zulejka otevírá oči psala velmi cílevědomě jako rekonstrukci osudu své babičky. Možná bych měl spíše říci, že to psala na motivy babiččina těžkého údělu, ale ani to by nebylo úplně přesné. Zulejka otevírá oči je próza velmi důsledně opřená o fakta, tedy o deportaci takzvaných kulaků z Tatary obývaného území na Sibiř a o jejich životě tam. Jenže při respektu k historickým reáliím je to zároveň obdivuhodný umělecký obraz drsného života, kniha, o níž se dá říct, že je opravdu velkým uměleckým dílem srovnatelným bez nadsázky s velkými vypravěči, jako byli ruští klasikové od Dostojevského po Ajtmatova. Jachina se pokoušela jako studentka filmové školy psát příběh nejprve jako scénář a román z něj teprve postupně vznikal. Asi nepřekvapí, že autorka těžko hledala nakladatele, a když nakonec kniha vyšla, zaznamenala fascinující úspěch jak u čtenářů, tak u kritiků, včetně tří nejprestižnějších ruských literárních cen.

Román rusko-tatarské autorky Guzely Jachiny Zulejka otevírá oči vydalo nakladatelství Prostor v překladu Jakuba Šedivého.

Třetím dobrým koněm dnešní ruské trojky je kniha zvláštní nejen tím, že jejím autorem je pravoslavný biskup Tichon Ševkunov. Jeho kniha se jmenuje Nesvatí svatí a jiné příběhy. Je to velmi neobvyklá literatura faktu, historky, které autor zažil sám, nebo mu je někdo vyprávěl, v některých vystupuje sám jako hlavní postava, jindy je to převyprávění příběhu někoho jiného. Pozoruhodně se na stránkách knihy střídají pravoslavní mniši a mnišky, církevní hodnostáři s laiky, lidé neznámí s význačnými osobnostmi jako písničkář a spisovatel Bulat Okudžava, režiséři Sergej Bondarčuk, Igor Talankin nebo Alexandr Rogožkin – ten, pokud jste pozapomněli, natočil Svéráz národního lovu – ale i generální prokurátor Vladimir Ustinov, Putinův člověk. Biskup totiž nedělí lidi podle politických sympatií, ale zajímají ho z hlediska víry, postoje k Bohu a jeho pozemským služebníkům.

Sám biskup Tichon je postavou skoro literární. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vystudoval proslulý Všesvazový státní institut kinematografie, proslulý VGIK. Proto se v jeho knize objevuje tolik jmen z filmového a uměleckého světa. A jeho zápisky jsou pozoruhodnou směsí, která nese stopy řemesla studovaného scenáristy, ale zároveň prokazují spontánnost charakteristickou pro lidové vypravěče. Pro neznabohy budou překvapivé a nejspíš i těžko uvěřitelné nejen úvodní vzpomínky na studentské spiritistické seance, ale ještě více nejrůznější shody okolností, které Tichon vysvětluje Boží přízní. Je to vhled do života ruské pravoslavné církve, ale také pohled na Rusko trochu jinýma očima, než jsme zvyklí. Jaksi zevnitř, s očividnou láskou k zemi a její kultuře, i se smyslem pro humor. Rusko není pro Tichona peklem, ale přirozeným prostředím se starostmi i radostmi, nad kterými nemá potřebu vynášet soudy.

Knihu biskupa Tichona Ševkunova Nesvatí svatí a jiné příběhy vydalo Nakladatelství Pavel Mervart v překladu Antonína Čížka. Fotografie zachycující řadu postav knihy i třeba kláštery, o nichž se píše, podtrhují nečekaně reportážní charakter Ševkunovova psaní.