Recese poeticko-(ne)vědecké

Poezii docenta Emila Caldy lze zařadit ke tvorbě hravé, ironické, perziflážní, v tradici například „anarchopoezie“ Josefa Macha, Františka Gellnera, nedávno byly zveřejněny podobně laděné básně Jaroslava Haška. Leč všechny analogie zákonitě kulhají, Caldovy verše nejsou odvozené, ač rodokmen nemohou nemít. Mohli bychom ještě jmenovat Jiřího Suchého či Jana Vodňanského, málokdo však dokáže do svého básnického světa zahrnout binomickou větu, skaláry a vektory, mikročástice, kolmice, případně Psa Elipsa. Duchaplností a sebeironií soudobá česká poezie zrovna nehýří, vznikají básně spíše deziluzivní až těžkomyslné, svět básní Emila Caldy nám však poskytuje plnost ducha v podobě, o niž se chceme dělit.

Básně Emila Caldy přinášejí vzkaz z časů, kdy vědci byli polyhistory, pro které znalost antických klasiků či básnického řemesla představovala cosi samozřejmého, součást jejich myšlenkového světa.