Jak už jsem si u Světlany Alexijevičové zvykla, jde i v tomto případě o silné lidské příběhy. Jejich síla je o to větší, že je tentokrát vyprávějí lidé, kteří byli v době 2. sv. války malými dětmi. Vyprávějí o tom, jak přišly o domov i rodiče, byli svědky válečných zvěrstev, hladověly, utíkaly do bezpečí nebo převzali péči o mladší sourozence. Není to čtení pro slabé povahy.