(...) Gatarik sleduje chronologickou linii příběhu, mění však jeho dynamiku, nechává rozvinout scény, které jsou v knize okrajové (spor s nájemníky), jiné krátí, že raději sáhnete po textu, aby vám jejich smysl neušel. To je však součástí autorské licence a v komiksovém žánru běžný postup. Gatarikova adaptace příběhu potvrzuje, že i do žánru donedávna považovaného za podřadný lze převést i komplikovanější texty, aniž by trpěly "ztrátou v překladu", i že komiksové zpracování může jejich působivost podtrhnout.

(...) Gatarikovo pojetí je surreálnější a obludnější, i když i on má smysl pro humor. Lidé v jeho obrázcích nicméně jako lidé moc nevypadají, rysy mají neforemné, podivné, občas připomenou shnilou zeleninu. Potvory hmyzí, nebo lidské? Gatarik tak zdůrazňuje, že Řehoř byl pro rodinu i zaměstnavatele užitečný, je dokud pracoval a vydělával. Jakmile nemůže, stává se břemenem, obtížným hmyzem. Ale není stejně "hmyzí" i jeho okolí? (...) Gatarikův komiks je až na pár stránek černobílý. Barevné obrazy však nejsou o moc veselejší. V závěrečné scéně jede spokojená, osvobozená rodinka tramvají na výlet. Nedaleko tlačí paní postiženého kluka na vozíku a po zdi leze zelený brouk. Další Řehoř?

Výtvarník (sochař!) Gatarik se rozhodl komiksově zpracovat nejslavnější povídku Franze Kafky, přičemž přesně vyvážil pietu k originálu i vlastní autorské pojetí. Příběh Řehoře (nebo v novějších překladech Gregora) Samsy, který se promění v ohromného brouka a své rodině tím nadělá spoustu trápení, sleduje kompletní děj povídky až do smutně optimistického závěru konečně šťastné rodinky v tramvaji. Kresba se pohybuje někde mezi Čtyřlístkem a německým expresionismem. Občas neuznává perspektivu, působí střídavě dětsky neohrabaně a mézlovsky hrozivě. Robustní linkou tu kreslí převážně nehezké tváře i výjevy, nikterak nebohého brouka Samsu nešetří: je to ohyzdné stvoření zanechávající po sobě sliznatou stopu. Jestliže při čtení povídky máme tendenci dění vnímat jako absurditu, Gatarik nám předvádí expresivní hrůzu všech zúčastněných.