(...) Autor zpracoval v románu Krvavé jahody osobní příběh hrdinky knihy podle jejího vyprávění. I když Kupka je zkušený vypravěč a umí čtenáře zaujmout, zde využil prostou a zdánlivě nezúčastněnou formu rozvíjení děje, přičemž popisované události získávají na působivosti právě oním holým sdílením faktů. Hrubost, krutost a nelítostnost věznitelů, u nichž vraždění je na denním pořádku, tu stojí proti zprvu opatrné a ojedinělé, ale přece jen se prosazující lidskosti, vzájemné pomoci vězněných a víře, jež nakonec pomáhají přežít. Literární zkušenost autorova se však projevuje v kompozici celého vyprávění, které přece jen spěje ke šťastnému konci a Kupka pochopitelně vyprávění protagonistky obohatil o historický kontext, o němž vypravěčka v dobách svých útrap nejspíš nemohla mít ponětí.

(...) Autor poutavě vypráví o osudu ruské matky a jejích dvou dcer. Všechny tři byly po druhé světové válce prohlášeny za zrádkyně vlasti a odvlečeny do Sovětského svazu na nucené práce. Matka v táboře zahynula, obě dcery, které přežily útrapy nad představivost člověka, se po dvaceti letech vrátily domů a jedna o svém životě začala vyprávět.