Cesta

Uf, tak to byla pořádná hutná temnota z mnoha úhlů, která šla opravdu hodně hluboko, do koutů, které i mě překvapily. Zatím nejlepší knížka, kterou jsem letos četla.

McCarthyho dystopie nechává svět doslova lehnout popelem a přeživší nemilosrdně podrobuje svému nelichotivému měřítku lidských charakterů.
Ty jeho dialogy postav jsou tak jiné, zvláštní. Tak vytržené z reality ale zároveň tak křišťálové čisté v porovnání se zlem všude kolem. Tak bolavé.
Jako celá tato knížka zasazena v blíže nespecifikovaném čase, zemi, situaci.
.
Naděje tam mezi řádky trošku je. Ale fakt jenom tak nesměle poblikává a za chvilku si nejsi jistá/ý, jestli tam opravdu byla.
.
Víš, že se něco stalo, že je na tom lidstvo špatně, že dá fušku přežít a taková obyčejná cesta někam se rovná dobrodružství mezi životem a smrtí. A ty sleduješ 180 stránek putování otce a syna beze jmen zastupující ty dobré. Asi. Však uvidíš, přečti si to. A pro mě to byla hlavně knížka o tom, jak jediným důvodem k přežití v tak mizerné budoucnosti je snaha zachránit blízkou osobu.
Jsou moc dobré knížky, které si přečtu jednou. A pak je tu McCarthy, kterého se nemůžu dočkat, až budu číst opakovaně.
.

"A co kdyby přišli nějaký hodný lidi?"
"Na cestě sotva někoho hodnýho potkáme."
"My jsme přece taky na cestě."
"Já vím."