Obrazy nepřítele v Československu 1948 - 1956

Jak sama autorka hned v úvodu této spíše útlé knížky říká, nemá ambice syntézy. Jedná se o příspěvek do debaty tohoto „módního“ tématu.

Začínáme základním vymezením pojmů a poté osmistupňovým procesem konstrukce obrazu nepřítele. Zde bych možná uvítal přeci jenom trochu větší rozepsání, anžto osm stupňů není úplně málo, byť je pravda, že se některé částečně překrývají, případně vynechávají.

V několika dalších kapitolách jsou již podrobně probrány konkrétní skupiny nepřátel, zejména ty zásadní. První patrně nemůže patřit nikomu jinému než buržoazii. Kosmopolitní měšťák jako jeden z hlavních nepřátel socialismu, byť Marx nebyl nic moc jiného.

Další je pak postava kulaka, velmi podrobně analyzováno, avšak myslím, že tato problematika, či chcete-li, obraz je již tak probrána, že těžko přinésti do diskuze něco úplně nového. Následující kapitola pak patří kněžím. Zřetelně je zde formulován počáteční ambivalentní vztah komunistů ke kléru, který ale od počátku 50. let nabývá již čistě negativní konotace a dochází k perzekucím. Vatikán je též prohlášen za nepřítele.

Knihu uzavírá kapitola o Spojených státech. Ve zkratce lze shrnout jako USA = země zla a barbarství. Dochází tu k šíření všech možných závislostí, degeneraci, zkrátka oproti sovětskému vzoru všechno špatně. Byť jsou některé příklady možná až směšné, tehdy, stejně jako dnes se našli tací, kteří věřili byť i flagrantním nesmyslům. A „věřících“ bylo mnoho, stejně jako těch nesmyslů.

Myslím, že stojí za to přečíst si, proč některé obrazy byly počátkem sovětského panování u nás tak často používány, jaké k tomu byly důvody a též jaké byly jejich formy a stejně tak, zdali vznikaly z ničeho, nebo nakonec neakcentovaly ve společnosti zakořeněné některé postoje. Po knihou vymezeném období již propaganda tímto směrem fungovala výrazně méně. I tak, některá rezidua se dají cítit i dnes (např. antiamerikanismus).