Jak na vztahy: aneb čtyřicet temných odstínů partnerského života

Když nevíte, jestli máte plakat, nebo se smát, smějte se!
Před několika dny mi přítel přinesl novinku ze svého nakladatelství. Knihu o úskalích partnerských vztahů. I když to tak na první pohled nemusí vypadat, je to kniha optimistická.
Autory knihy jsou dva specialisté zabývající se „vztahovými problémy“, tedy problémy, které většina z nás dobře zná. Autoři nabízejí osvědčené rady a nekonfliktní řešení. Listoval jsem v knize a vzpomněl si na útržek rozhovoru, který jsem kdysi zaslechl. Muž popisoval svoji zkušenost s poradenskými službami: Doma měli peklo. Manželka se rozhodla vyhledat odborníka. Dotyčný souhlasil… Své vyprávění ukončil takto: „A víte, co jí prý poradil? – Snad aby se se mnou rozvedla!“ Rady podobného typu v knize nenajdete.
Psycholog Tomáš Novák – má hlavní slovo – je vyhlášený odborník v oboru manželského poradenství. Radí svým klientům, aby dělali to, co funguje. Zjevně radí dobře, protože mu to vydrželo padesát let a o klienty nemá nouzi. O vážných věcech píše s nadhledem a humorem, což si může dovolit jenom ten, kdo se opravdu vyzná. Že je člověkem hravým a zvídavým prozrazuje v kapitole, v níž popisuje své pátrání po definici termínu „okouzlení“, který vyjadřuje kvalitu jisté vztahové situace. Myslím si, že jeho sklenice je vždycky spíš poloplná než poloprázdná. Paní Dana Benešová – vztahová koučka – Tomáše Nováka zdatně doplňuje. Kniha je napsaná moderním stylem, jemuž je vlastní stručné a srozumitelné (čtenářovu trpělivost a schopnost soustředění příliš nepokoušející) vyjadřování. Takříkajíc přímo k věci.
Přemítal jsem nad tím, komu autoři knihu adresují. Snad „našim mladým“, těm, kteří – plni očekávání – usilují, budují, rozšiřují, postupují vpřed? Když ve svém rozletu uváznou (a kdo občas neuvázne?) zkušeností je pomálu, potřebují radu a žádná autorita není v dohledu, pak mohou sáhnout po chytré knize. Dobře, ale co my, lidé životního odpoledne? Překotný růst máme za sebou, přizpůsobujeme se spíš dovnitř než ven, ale především máme dostatek zkušeností, abychom si poradili sami. Copak my potřebujeme něco takového? – ptal jsem se sám sebe. Odpověď se mi nabídla záhy – když jsem se setkal s kamarádem, kterého jsem pár měsíců neviděl. Žije s manželkou na poklidném moravském venkově, mají pěkný dům, dospělé děti, starostlivé prarodiče, netrpí nedostatkem. Potřásli jsme si rukou, když to přišlo: „No, my teď spolu se ženou nebydlíme… Nechápu to… Nevím, co si o tom mám myslet…“ omlouval sklesle nepřítomnost manželky. Ouha! Poplácal jsem ho rozpačitě po ramenou. Poradit mu neumím. Ale možná bych mohl starému kamarádovi koupit knihu. A možná bych mohl koupit dvě…