Klapy klap

Unavený škrtič, prolhaní kolotočáři a estébák v ředitelně. Klukovské příběhy z českého normalizačního sídliště střídají prázdninové motýlí pastvy u dědečka, který nemluví pokaždé pravdu: o indiánech ani o Rusech.
Ale jak to mohl Klapy klap tehdy vědět?
Vzpomínkový román o 23 obrazech a dvou tuctech barevných ilustrací Dominika Drábka provází čtenáře nejistotou dospívání, při kterém se ve zdánlivě šedivé zóně hrdina jen těsně vyhne disidentům, sovětské raketě a prvnímu sexu. A než se občansky zorientuje, odvedou ho k chemickému vojsku, kde jsou zakázané i kazetové magnetofony: „Hranice mezi dobrem a zlem vede každým lidským srdcem, jak si za svým ostnatým drátem všimnul už Alexandr Solženicyn. Ani u nás ovšem nekličkuje mezi fankluby a nerozlišuje mezi výložkami nebo politickými stranami. Dobro a zlo prostě nemají trvalou adresu,“ zaznamenává si Klapy klap do deníku retronauta.
Když už si po čtyřítce myslel, že včerejšek je to jediné, co mu zítra zbude, dostal ještě jednu šanci.