Dlouhá trať

"Nemůžeš ho zachraňovat, když on sám nechce."
O tom, že když nemůžeš, tak někdy prostě nejde přidat víc.
Ať už vinou okolí nebo svých vnitřních démonů.
Hanišová v sedmi povídkách otevírá citlivé a diskutované téma sebevraždy.
"Jako by něco v něm rozhodovalo za něj, aby dělal věci jinak než ostatní. Aby škodil sám sobě."
Můžeme dokola diskutovat, jestli se bezvýchodná situace takto jen nejeví...
Nebo o případné odborné pomoci...
Či snad začít zpytovaním svědomí, jestli nejbližší okolí nemohlo udělat víc?
Ve výsledku mají ale vždy konečné slovo dotyční a Hanišová ti dává nahlédnout do jejich myslí i těch přímo zúčastněných okolo.
Jakkoliv je to těžké a náročné téma, tak je podané krásnou češtinou, bez zbytečných příkras a kudrlinek.
Samotný obsah knihy a celé poselství (ať si ho přebereš jak chceš) je těžké sousto, které jsem si musela dávkovat a někdy jsem se bála otočit stránku.
Takové knihy je potřeba psát a číst už jen proto, aby se člověk vyhnul rychlým soudům.

"...začínají vylézat myšlenky, s nimiž bych se nedokázala svěřit ani své terapeutce...Jsou mimořádně zákeřné, napadají moje tělo zevnitř jako sněť a likvidují jeden orgán za druhým."

Povídková kniha – kniha plná úzkostí, depresí, strachu. Život se někdy zastaví a musí se zastavit i člověk, aby si to uvědomil a rozhodl se, jak dál, nebo zda už to dál nejde... Po třech úžasných románech, přichází autorka s povídkami. Já sice nejsem povídkový typ, ale v tomto případě mně to vůbec nevadilo. Každý jeden příběh Vás okamžitě vtáhne, rozloží, rozbrečí a nepustí. Všechny příběhy jsou silné, dojemné a zasáhnou Vás. Po některých prostě musíte knihu odložit a rozdýchat to, než půjdete dál. Z každé povídky si dokážu představit, že by byla samostatná kniha a všechny bych si přečetla. Moc mě baví autorčin styl, velice dobře se čte, okamžitě Vás vtáhne do děje. Na povídkách je vidět, že ani nepotřebuje moc prostoru, aby Vás příběh získal. Takže pokud se chcete zamyslet, pokud si chcete pobrečet, pokud se chcete nechat rozložit, pokud milujete knížky Viktorie Hanišové, určitě si ji přečtěte. „Občas se stane, že v půlce závodu zapomenete, proč vlastně soutěžíte.“