Žhavé nebe nad Československem - Letecké souboje československých stíhačů nad naším územím 1918–1989

Téma zajímavé, dosud nezpracované, ale v části o ČSSR:
1) autoři asi nejsou profesionální historici, zato jsou letečtí nadšenci - kniha vykazuje nedostatek nadhledu a odstupu od tematiky, nemluvě o absenci zasazení do dobového rámce, že šlo o represivní režim a v tomto kontextu i zmiňované "hrdinné" skutky letců byly často na hraně mezinárodního práva, ne-li rovnou zločiny
2) odfláknutá redakční práce, překlepy, přeházené popisky obrázků, nekvalitní fotodokumentace (chápu u raritních záběrů zadržených letadel, ale opravdu je problém sehnat kvalitní barevnou fotografii čs. MiGu-23?)
3) špatně se čte, nepochopitelný formát, podivný, rozměrný čtverec, který nemá opodstatněí, v publikaci nejsou žádné velké obrázky ve vysokém, rozlišení, které by takovýto formát ospravedlňovaly, a zbytečně těžký papír, v posteli si nepočtete
4) autoři by tak nemuseli podléhat dobové hantýrce pod vlivem sovětismů: "stíhači střetli narušitele," a pod.
5) a zpět k bodu 1): z knihy sálá až nepokrytý obdiv k našim borcům-stihačům, kteří ve třech dokázali (někdy) přinutit k přistání narušitelský větroň (paralela s válečnými leteckými esy je zde rovnou směšná), možná by stálo za to připomenout že paranoia v podobě cca 800 vzletů z jedné základny ročně neměla u našich západních sousedů v té době obdoby, nemluvě o penězích, které to stálo.

Knize jsem oosbně vděčen za to, že mi potvrdila mé životní rozhodnutí nestát se, coby čerstvý absolvent Aera Vodochody, v roce 1985 stihačem v ČSSR, ač nábor byl mohutný. Jednak bych musel vstoupit do KSČ a jednak jsem se díky této knize konečně dozvěděl, na čem bych se nejspíš musel podílet, a jak v knize několikrát poznamenáno - slušnější lidé mezi letci raději odcházeli...

Kniha nejsou úplně vyhozené peníze, ale promarněná příležitost k soldiní historickou práci. Příště lépe, soudruzi!