Dům v blankytně modrém moři

Dům v blankytně modrém moři je vidět už delší dobu úplně všude, až jsem začala mít pocit, že jsem jediná, kdo tuhle knihu nečetl (samozřejmě vím, že to tak není). A i když mě lákala, docela jsem se toho bála, protože je na ní vidět hlavně chvála, no a já většinou pak mám naprosto opačné pocity. Ale tak přece jen jsem neodolala a do knihy se pustila...
Příběh je to vlastně obyčejný – je o tom, že ať je člověk malý nebo velký, tlustý nebo hubený, prostě jakýkoliv, má právo na rodinu a lásku. „Obyčejný“ příběh lidství, ozvláštněný magickými tvory, musí ale většinu čtenářů chytit za srdce. Skoro až neskutečně lehká forma psaní o vážných tématech, několik životních mouder, dojímavých momentů, lehce romantická linka, a nechybí ani humorné pasáže – ano, tohle všechno najdete na necelých 400 stranách příběhu.
Přiznávám, že TOHLE jsem opravdu nečekala a klobou dolu před autorem. Asi je zbytečné ke knize psát víc – bylo toho napsáno už dost, a hlavně, tohle si prostě musíte přečíst sami, protože ty pocity vlastně ani moc nejdou popsat. Za sebe mohu napsat hlavně to, že jsem nebyla schopna knihu odložit, hltala jsem každou stránku, a dokonce já, která u knih nebrečim, jsem měla i slzu na krajíčku (prostě asi stárnu…).
Jestli se knize vyhýbáte hlavně kvůli povyku, který kolem ní je a čekáte až opadne, tak ano počkejte si. Jestli se jí „bojíte“, protože je to „queer kniha“, tak na to zaškatulkování zkuste zapomenout. Prostě jí dejte šanci.