Utři se drápem

Mnohovýznamovost poezie, vrstevnatost významů zachycených v imaginativní zkratce – v onom pověstném krátkém spojení protilehlých představ či skutečností, prolnutí „vysokého a nízkého“ (například aspektů posvátna a provokativního plebejství) či různoběžných „hladin úvah“, je pro poetiku Jana Kohouta nadále charakteristické, ba určující – rozvíjí a mnohdy až k hranici paradoxu obohacuje a nově strukturuje tradiční metaforická vyjádření. Přitom nás ovšem zaráží plynulost, ona nehledaná samozřejmost a celistvost projevu – autor svou básnickou mnohohlasost a mnohovýznamovost nekonstruuje, ale spíše aktivně zaznamenává, všechny složky básně, řetězce slov, obrazů a skrytých korespondencí jako by mu samovolně, ale vždy přinejmenším podprahově kriticky vyrůstaly pod rukama.