Je hlína k snědku?

Prvotina autorky. Zase je to ryzí Katalpa. Ve své živočišnosti provokativní. Hlavní postava Nina neuspořádaně celou knihu proudí mezi manželem a milenci. Je to hodně vulgární, pro někoho možná za komfortní zónou. Ale proč nepřekročit jednou hranice? Píše o věcech každodenních, nepříjemných a nelíbivých, až pochybuješ nad jejich poselstvím. Vzápětí tě ale její průzračnost mezi řádky utvrdí v tom, že málo kdo dokáže tak výstižné popsat vnitřní pochody a nehezké zákoutí mysli. "Občas mě překvapí, že večer šaty páchnou mou starou vůní. Je to pach živé a zvláštní bytosti, mě samé, když jsem byla šťastná." Není to literatura pro masy. Najdeš tu hodně symbolismu, avantgardy a musíš zapojit představivost pro poznání -'co tím chtěla Katalpa říct'. Něco bylo svou explicitností hodně na hraně i z mého pohledu ale čert to vem. Vykročit ze své bubliny a nechat se šokovat. I o tom je pro mě kvalitní literatura. Celá kniha je takové podobenství protiladů. Živočišného způsobu života plného vášně a sterilitou opředeného manželského spolužití bez jiskry, která dávno nejde zažehnout. Jak se kniha blížila ke konci zrychlovala se kadence skoků mezi současností a minulostí i množství symbolických přirovnání, jehož smysl mi bohužel protékal mezi prsty. A to do té míry že mi dojem z knihy zůstal průměrný.

Lehce hardcorová a ke konci už lehce nudící verze novodobé červené knihovny. Esteticky jazykově vytříbená srágorka vyfabrikovaná pravděpodobně z pocitů ubíjející životní nudy a nezkrotné touhy po pornoromantice a světobolu s uměleckou potřebou a zcela v souladu s požadavky doby exhibicionisticky se obnažit až k neúnosnosti a možná i dětskou touhou šokovat pár omylem přeživších jemnocitnějších troubů. Nějaká ta peprnější delikatesa jako třeba lízání řiti lesby se do toho holt dnes musí vrazit, aby život hlavní hrdinky nebyl tak nezajímavý a aby také nakonec přišlo ono kýžené pohlazení od životem ochablého a poněkud zmrtvolnatělého kritika či rádoby hlubokomyslného intelektuála, hledajícího nové a čerstvé životabudičské vzruchy. Nutká mě téměř setřít slzu z oka nad tím, v jakéže ztrápené dušičce vzklíčila tato slova, aby jim posléze byla dána docela zajímavá umělecká forma výsledného textu. Tímto samozřejmě nevylučuji, že někteří čtenáři a čtenářky k autorce pocítí pouto spřízněnosti a na rozdíl ode mně ocení i ten lehce plytký a fantasmagoriemi zabarvený obsah a budou pět mnohé ovace na 'věc doličnou', avšak to zcela jistě není můj případ.