Alma. Čarozpěv

Tento druhý díl plynule navazuje na předchozí a předpokládá čtenářovu znalost prvního dílu.
Jsme tedy v 18. století, kdy je otroctví běžná záležitost a my sledujeme osud postav z různých stran barikád napříč kontinenty. Příběh ovládá především Alma a její rodina tmavé pleti, která byla vytržena z afrického údolí a teď k sobě hledají všichni cestu.
Jsou tu pohádkové náhody postrkující příběh, ale i nečekané drtivé komplikace, což ho zase příjemně čeří.
Zbožňuju, jak mě Timotheé mezi tím vším dobrodružstvím, které se na mě valí ze všech stran, vzdělává. Zeměpisně, v distribuci dovážených surovin, skladby posádek lodí, způsobu zpracování bavlny a v milionu dalších věcí. Ale především, tím stěžejním tématem otroctví brnká na tolik strun co mě dráždí - od ignorance k bezcitnosti. Pár světlých postav mi tu utužuje víru v lidství, ale jsou tu i ti, kteří způsobují tuhnutí krve v žilách.
Když čtu jeho knížky, tak se kolem mě vypoukne bublina štěstí.
Upřímně si nedokážu představit, ze někomu jeho příběhy nesednou.
Postavy mají duši a příběh je grandiózní, protnutý reálnými charaktery-skutečnými historickými hrdiny.
Je tu spousta věcí mezi řádky, naznačených, takových háčků, které tě autorovi přibližují a dělají z tebe kumpána v tomto příběhu a nejenom pozorovatele.
I když je autorův Tobiáš srdcovka. Alma mi přijde dospělejší a odvážnější v nečernobílých profilech postav. Zkrátka nejmíň pohádkové čtení z jeho pera, nejvíc hmatatelné, bolí a to víc Almu miluju.