S více než padesátiletým zpožděním vyšla v češtině Pedagogika utlačovaných, zásadní dílo, které inspirovalo emancipační snahy po celém světě. Stěžejní práce brazilského „patrona vzdělávání“ Paula Freireho dávno přesáhla prostředí, z něhož vzešla, a jeho dialogická koncepce vzdělávání je v mnoha ohledech stále aktuální. (…) Globální ohlas Pedagogiky utlačovaných byl enormní, ale po pětapadesáti letech se pochopitelně projevují i její meze, jež v předmluvě k českému vydání výstižně shrnuje Jakub Ort. Jednou z nich je nedostatečná citlivost k různým formám útlaku – je ovšem potřeba mít na paměti, že postkoloniální, queer či feministická studia tehdy nebyla tam, kde jsou dnes. Sociální realita se mezitím výrazně proměnila i v Latinské Americe, kde už lze jednotky procent negramotných venkovanů stěží vnímat jako „lidové masy“, nemluvě o globálním Severu, kde jsou podoby útlaku mnohem subtilnější. Možnosti zapojení Freireho metod do současného českého vzdělávání si netroufám posuzovat, v doslovu je nicméně zhodnocují Martin Tománek a Magdalena Šipka, kteří na freireovskou kritickou pedagogiku navázali v rámci kolektivního projektu Futuropolis: Škola emancipace. I kdybychom si ale z knihy vzali jen dialogickou koncepci vzdělávání, pořád jde o princip, který leží v žaludku nejen autoritářům všech zemí, ale i všelijakým místním strýcům, podle nichž by vzdělávací systém měl jen zabezpečovat pracovní sílu – ať už dělnickou či manažerskou – pro zastarávající průmyslový komplex. (…)