Čtyři vichry

Toto byl tak krásný a silný příběh, který v průběhu měnil mírně fazónu a lokality, aby své zdrcující vyznění podtrhl hlavně senzačními hrdiny. Kdo toto bude číst, nedotkne se ho to a neprohodí pár desítek sprostých slov, toho zvu na kafe. “ Na texaských lánech přežily jen drsné ženy.” Pár jich v tomto romànu najdeš a obdivu šetřit nebudeš. Els v tobě zanechá největší stopu. Ze slečinky ze zámožné rodiny žijící do 25 jen v knížkách se vyloupne žena žijící pro půdu, která pochopí její význam v ukotvení člověka, darující život. Jelikož jsi v Texasu a přehoupneš se do 30. let, rovnýma nohama spadneš do hospodářské krize a nesnesitelných veder v kterých nic neroste, farmy krachují, rodiny prchají. Ženy tu nedělí jen generace, ale i různé povahy, které se střetávají. Podmínky v krajině trpící drtivým suchem po letech rozkvětu a hojnosti ustál málokdo. A ty tuto situaci sleduješ očima těch, kteří tvrdě dřou a půda je pro ně život. A nevyhneš se pohledu těch, kteří chtějí prchnout. Musím říct, že ty pohledy byly dobře popsané na obou frontách, že jsem si netroufala vybrat si stranu a tu opačnou zavrhnout. Chápala jsem lásku k půdě a letům tradice a stejně souznila s touho od toho všeho prchnout za lepším. Ze začátku mě postavy štvaly. Pořád mít před očima rozmazleného fracka nebo nevýřečnou netykavku byl děs. Ale jak přituhovalo na dalších stránkách a člověk se ocitl mezi milionem Američanů na pokraji chudoby, kdy ten krůček k ní balancuješ s hlavními hrdiny a tak jim držíš palce, až to fyzicky bolí…No přirostou k srdci. Co všechno je člověk schopný vydržet a jak se k sobě jsme schopní navzájem chovat, napříč kontinenty i staletími….Nikdy nad tím nepřestanu žasnout.