Osmnáct pod nulou

Přečetla si knihkupkyně z Nového Boru

Stefan Anhem stvořil knižní podobu detektiva Fabiana Riska tak, že při čtení jeho série s touto hlavní postavou vyšetřovatele běží čtenářům před očima obrazy a scény přímo filmové. Ne nadarmo, neboť autor už více než 20 let píše scénáře televizní i filmové - stačí např. připomenout několik epizod z kultovního britsko-švédského seriálu Wallander. V tomto třetím románu série zúročuje Anhem všechen svůj spisovatelský a scénáristický um a příběh, který se v knize odvíjí, patří k tomu nejlepšímu, co bylo v posledních letech v severské krimi napsáno. Nejde jen o originální zápletku, kdy v jedné dějové rovině pachatel vražd pracuje se ztrátou identity obětí a záměnou osobnosti a kdy v druhé se skupina mladistvých pachatelů „baví“ odpornými kriminálními činy a zveřejňuje je na Darknetu, ale i o autorovu schopnost fabulace a psychologického portrétování všech hlavních postav. A to až do překvapivého konce, který slibuje další pokračování příběhu a zvědavost, jak s touto čtenářskou vějičkou autor naloží. Můžeme tedy jen doufat, že Motiv X vyjde co nejdříve…

Jedna z mála detektivek, kterou jsem dokonce ani nedokázala dočíst do konce. Samotný příběh se mi nezdál nic moc, ale tím, co mi vadilo nejvíce, a hlavním důvodem, proč jsem to nedočetla, bylo příšerné násilí. Měla jsem dojem, že se v něm autor přímo vyžívá. Mám velmi ráda detektivky, a nebýt v nich zločin, neměl by ten, kdo jej řeší, co dělat. Ale dokážu číst jen takové, které jsou o nápadu, zápletce, inteligenci. Bohužel čím dál častěji mám dojem nejen ze severské detektivky, že už nemají žádné nápady na psaní, a snaží se na na sebe upozornit jen čím dál větším násilím, popisem toho, jak si pachatelé užívají své zločiny a jak strašně oběť trpí. Přesně tenhle dojem jsem měla i z této knihy. Že se nedokáže prosadit originálními zápletkami, tak aspoň brutalitou. Bohužel i u mnoha jiných severských autorů jsem měla dojem, že s dalšími díly jejich násilnost roste (např. Lars Kepler). Na hony vzdálené např. inteligentní klasice Poirota, atraktivnímu prostředí historických detektivek Vlastimila Vondrušky nebo případů notáře Barbariče Juraja Červenáka, ze současných například střízlivým, přesto velmi čtivým (a i populárním) knihám Dominika Dána (kde je syrovost reality a zločinu zřejmá a vyjádřená dostatečně i bez zbytečného zdůrazňování násilí). Po tomto autorovi - Stefanu Ahnhemovi - tedy už rozhodně znovu nesáhnu a vyhnu se mu velkým obloukem. Tomu, kdo si stejně jako já nelibuje v brutalitě, doporučuji vybrat si raději jinou knihu.