Zakázané barvy

Stárnoucí spisovatel se rozhodne pomstít všem ženám, které ho zradily. Využije k tomu mladíka, kterého donutí oženit se jen pro peníze a manželku udělat nešťastnou. Později rozehrává další hru, kdy mladíka využívá k pomstě jednotlivých žen. Mladý muž objevuje své homosexuální sklony a čtenář se tak dostane do gay komunity poválečného Japonska.

Dlouho jsem nečetla žádného japonského autora a jelikož mě u Zakázaných barev zaujala anotace, bylo rozhodnuto: seznámím se s tvorbou Jukio Mišima. Setkání to bylo rozhodně zajímavé.

Musím se přiznat, že ze začátku mi to přišlo náročnější, takové intelektuální. Dlouhé popisy, málo děje, trošku jsem se v textu ztrácela. Ale jakmile na scénu přišel mladý Júiči a hra se začala rozjíždět, tak si mě příběh vcelku získal. Co mě moc bavilo, tak poznávat život v Japonsku v padesátých letech minulého století. A obzvláště pohledem homosexuála. Díky tomu se dozvíme, jak a kde se scházeli, jak na ně ostatní lidé nahlíželi, jak se díky tomu cítili. To tu bylo popsáno naprosto skvěle.

Při čtení jsem se neubránila pocitu, že čtu „klasiku“. Takové ty příběhy, ve kterých je spousta intrik, lstí a naschválů. A jelikož kniha v originále vyšla již v roce 1964, tak mě to nakonec ani nepřekvapilo.

Musím se přiznat, že mě nakonec příběh úplně neoslovil, byl na mě dost překombinovaný, někdy text působil až moc zdlouhavě. Na druhou stranu, kniha ve mně dokázala vzbudit emoce, a to je vždy známka dobré knihy. A rozhodně musím zmínit, že na tu dobu se jedná opravdu o odvážné dílo.