Děti Volhy

Tragické osudy etnických Němců v carském Rusku a následně v Sovětském svazu dlouhá léta patřily mezi nežádoucí témata vydávané literatury, ruská spisovatelka tatarského původu však svou druhou knihou pomáhá tento dluh splatit. Zároveň ukazuje, že psát o epoše plné násilí lze i bez explicitně násilných scén.

Úchvatný román z časů, kdy se v Rusku mluvilo i německy. (...)Co se zpočátku zdá jako romance, stává se místy přitažlivě magickou, ve výsledku však krutou realitou, v níž se pohádkové motivy střídají s obrazy utrpení, před kterými všechna slova ztrácejí sílu. (...)Guzel Jachina napsala román o světě v podobě řeky, která se přes všechny bouře jednou musela zase vrátit do klidného koryta. Leckdo si po dočtení bude klást otázku, zda už se tak v případě Volhy a jejích dětí stalo, nebo si na to ještě budeme muset počkat.

(...)Rozsáhlá próza Děti Volhy, inspirovaná v našem prostředí stále málo známou historií povolžských Němců a jejich sovětské republiky(...) představuje průlom(...), jakoby autorka tentokrát ještě přesněji odvážila poměr mezi bolestně výjimečným údělem hlavního hrdiny a banálním průběhem dějinných okolností, které postupně zaplavují městečko Gnadental i osamocenou usedlost na pravém břehu řeky, dvě prolínající se existenciály Jakoba Ivanoviče Bacha, jak se hlavní hrdina jmenuje.

(...)Je to román v klasickém slova smyslu, bez velkých experimentů, s dokonalým redakčním zpracováním. S překladem si mistrně poradil Jakub Šedivý, který do češtiny před čtyřmi lety přeložil i autorčin debut nazvaný Zulejka otevírá oči. Jestliže v první knize Guzel Jachina sáhla spíše ke zkušenosti s psaním scénáře a vyprávění vystavěla na efektně se měnících scénách, Děti Volhy ji definitivně potvrdily v roli spisovatelky.

(...)Rusky píšící tatarská autorka má pro otázku menšin cit, navíc pro svůj román čerpala inspiraci v životě svého dědečka. Čtenářům předkládá díky svému nespornému vypravěčskému talentu uvěřitelné vyprávění bez patosu zasazené do světa, ve kterém mají slova sílu tvořit a měnit. Neočekávejte však žádný kvapem běžící děj. Tato kniha vyžaduje svůj čas. Zato uchvátí jazykem, doširoka klenutým vyprávěním, kontrastem malých a velkých dějin a až magickými popisy prostředí. Autorka má dar prozaické výmluvnosti, a ne náhodou vám budou při čtení naskakovat jména klasiků ruské literatury.

(...) Z hlediska průměrné úrovně našich znalostí o prostorech širé Rusi představuje tento román pořádný průlom.(...) Osud venkovského učitele se proplétá složitými ději a katastrofickými peripetiemi první poloviny dvacátého století, leč nejde o žádnou realistickou venkovskou kroniku. Autorčina sugestivní exprese těží z detailů, které jako ostré trny prorazily poklidnou realitou volžských břehů a stepí z úrovně velké historie.(...) Pokud vás unavily popisy detoxů v Bohnicích, historky o domácím násilí nebo esejistické výlevy o současné krizi, spravte si chuť tímto čtením.

(...) Jedná se dle mého o velice uchvacující příběh.(...) Místy se objevují prvky až mystické a pouze skepticismus mi vložil do hlavy otázku, zda nejsou všechny jen metafora. Jinak by se příběh totiž mohl reálně odehrát i s nimi, tak krásně všechno do sebe zapadá. Metafory v pravém smyslu se tam objevují také, a jsou velmi trefně použité.

(...)Rusky píšící Tatarka Guzel Jachina – autorka oceňovaného románu Zulejka o represích na sovětském venkově – se opět do hloubky zajímá o psychiku lidí vystavených fatálním změnám a dokáže ji popsat až na dřeň. Líčí bolševickou tyranii vůči etnické menšině a pokouší se přiblížit způsob myšlení diktátora Stalina a jeho státního aparátu. Román byl právem ohodnocen mnoha literárními cenami a přeložen do 17 jazyků.

(...)Kouzlo knihy spočívá především ve stylu, nádherném jazyce líčícím život mezi mýty a skutečností a propletence svobody a útlaku. A hlavně v psychologii hrdiny, který se z podivínského venkovského intelektuála mění v silnou osobnost schopnou rozhodovat o vlastním osudu. Guzel Jachina opět napsala velký román.