Táňa / Praha 3 / Žižkov

(...) Kniha Marie Zelbové je cenná také tím, že se nesnaží to všechno říct, dospět k nějakému shrnujícímu poselství a závěrečnému poučení. Její text může být spíš výrazem snahy nezapomenout a přispět k tomu, aby všechny ty barvité a někdy nesnesitelné postavy světa jejího dětství byly před zapomněním uchráněny. Nepřistupuje k životu s potřebou ho interpretovat, ale spíš jako ke sledu obrazů a setkání. Byli jsme tady. Takhle jsme žili. Tohle se stalo. Snaha to všechno nějak utřídit, systemizovat, objasnit je sice velice lidská, může ale také vést ke zploštění těch dávných prožitků, k jejich proměně ve studijní materiál. Marie Zelbová naštěstí zachovává a zprostředkovává bezprostřednost okamžiků, které přinesly nějakou legraci, vytržení, šrámy na těle i duši. Jako kdyby to bylo včera. Vlastně bylo.

Když jsem dočetl „Táňu“ Marie Zelbové, byl jsem tak plný emocí, že u mě katarze dohasínala tři dny. Takhle podobně – na srdci i na duši – jsem to měl naposledy před třemi lety, když jsem dočetl knížečku dokumentárních reflexí politické vězeňkyně Dagmar Šimkové „Byly jsme tam taky“, kde vzpomínala na komunistický kriminál, v němž prožila celé své mládí. Také podobný rozsah, formát, fotografie. Přestože se jedná o záznam z úplně jiné doby a z absolutně extrémního prostředí, spojuje Marii i Dagmar melancholický, ale zároveň úsměvný nadhled nad všemi těmi krásami a hrůzami světa, do nich byly vrženy.

Existují nenápadné, jaksi na okraji vydané knihy, které na první pohled nemají jiné ambice než podat nelíčené svědectví o určitých lidech a jejich době. Nekomplikovaně a stručně sdělit, jak jsme žili. Do této volné kategorie náleží svazek Táňa / Praha 3 / Žižkov, který sepsala Marie Zelbová (1977). Přitom jde o jedinečné svědectví. Autorka ve dvaadvaceti črtách vzpomíná na dětství a rané mládí na pražském Žižkově.